ŽENY A KVĚTINY



VLČÍ MÁK

Ve světa zlatém vlasu vlnící se role, jež v rytmu pokojném, co zrání, ševelí,
ty krutě krásný, vrývavě a dravě,
ty hrdě hlasný, žhavě, vyzývavě
krví křičící pleveli!

Červených sluníků, s černými terči červené blůzy,
v zrychlených drobných kročejů, v zrychlených dechů, chůzi
prokletý kolorit pekelné krásy a hrůzy,
plamen a krev -
Ten rudý květ
tak mocný je vznět,
že by hned každý hled
na sebe v poli do svého žhavého terče sved,
jak byl by života role královský střed!

Nikdy bych nebyl chtěl Tebe utrhnout, tak žitím jít s Tebou:
Ohnivé barvy Tvé oslepí, žárem svým vysuší životní šťávy a do sebe střebou -
jsi smyslům i srdci i útrobám prudký jed!

A přec: Jak často bych byl Tě sveřepě sevřel a stisk,
až by byl žár Tvůj ve zrak můj vtrysk,
Tebou se udýchal,
Tebou se opít dal,
a tak,
aspoň na chvíli
otráven, opilý,
až by Tvůj pal,
krve křik,
krve střik,
zalil a zkalil
mi zrak -
tak,
aspoň na chvíli,
zemdlelý, omdlelý,
otráven Tvými zly,
krásnými, dravými,
žasnými, žhavými,
až by Tvých barev ohnivý žár,
trávicích šťáv Tvých zhuštěných var
tělo mé zalil,
srdce mé vzňal,
útroby přived v divoký var -
a třeba pálil, a pálil, až spálil!

Co v světa roli do šíra to požehnaně klasem ševelí,
Tebe, jenž z dálky krvavý, křicící
a z blízka otravně pálící, syčící
vlčí mák,
neživíš, jen k Sobě svádíš a oslňuješ
náš lidský zrak,
jen v Sebe vábíš a spaluješ, oslepuješ
náš zrak, i srdce pak -
pro pohled, roznět vítám Tebe světa na poli,
Ty krutě, krvavě tak krásný, pleveli!

Pleveli?