MODRÁ KVĚTINA

Dřív ještě, než se rozednilo
nad naším zemským životem -
nám o modrém se květu snilo,
my v spánku ševelili rtem -
šeptali zbožňovaná slova
v blouznivě šťastných úsměvech
horoucně rozvírali ruce,
na prsou nekonečný vzdech - -

Sen zapomenout; zkazka blahá
přec v duši zůstala nám zpět -
my chceme znova, jasně spatřit
ten krásný, zvláštní, modrý květ!

my chceme znova, jasně spatřit
ten dnes už tušený jen sen -
tak s hlavou zpilou květ ten hledat
jsme vyšli v plný, jasný den.

S cizími žití jdeme zraky
po polích rudě kvetoucích,
skřivani v modru jasně pějí,
srp zvoní v klasech, výská smích...

Ty máky, jež zde v polích kvetou,
svou barvou krve ohnivou
se z dálky často býti zdají
tou naší Modrou Květinou -
leč není Jí, ach, žádný zblízka,
a nám se po Ní tolik stýská...

Snad dřív, než pouť svou dokonáme,
už všechny květy pohynou...

Než přes ně a kol vlčích máků,
jedinou velkou touhou v zraku,
za Modrou jdeme Květinou...