ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor


Jsme jedné duše, ty i já


Jiří Plocek vystudoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (tehdy UJEP) biochemii. Dodnes je zaměstnancem Akademie věd a pracuje na výzkumných úkolech (zabývá se především bioanalytickou analytikou cukrů a sloučenin s cukry v živém organismu moderními analytickými metodami). Tento šestatřicátník na sebe ale upozornil fanoušky country po hraní ve Vědru a vlastním instrumentálním Classic Newgrass Quartetu příchodem k profesionalizujícím se Poutníkům, kde s mandolínou vystřídal Pavla Pácu Petrželu a šel na čas na volnou nohu. Pak se ale vrátil k vědě, absolvoval rok a půl dlouhou stáž v Americe (Indiana University, Bloomington, Indiana) a po návratu domů obnovil Teagrass, kapelu, která má na svém kontě už dvě velice zajímavé desky (Folklorní tvář, Cesta na jihovýchod). Zároveň má vydavatelství jednoho muže Gnosis Brno, kde produkuje a vydává celou řadu zajímavých nahrávek. A navíc je člověkem, který má myšlenky v hlavě srovnané a umí je pregnantně formulovat. Na rozhovor s ním jsem se proto těšil tak, že mi dokonce nevadila ani nekřesťanská doba - osmá hodina ranní, kdy zpravidla jedu jen na jeden válec.



Proč hraje co hraje


Hudba Teagrassu je asi obecně charakterizovatelná jako world music. Zajímala by mne tvoje vlastní charakteristika tohoto žánru a vaší hudby.
Ve world music dochází ke sbližování autonomních oblastí především etnické muziky. Někdy do ní bývá zahrnována i tradiční lidová muzika jednotlivých oblastí, ale myslím si, že pravá definice je, že je to hudba, která spojuje více než jeden region. My s Teagrassem nepatříme do středního proudu world music. Spojujeme žánry, které jsou okrajovější, jako je bluegrass a troška swingu, s etnickou muzikou. To, co děláme, nedělá zatím moc lidí, ale v Americe už k tomu dochází nějakou dobu a ti nejlepší bluegrassoví muzikanti, ať už z Nashville či Kalifornie, znalost etnické hudby prokázali a mají její inspirace na spoustě desek. Nejsme tedy ani jediní a ojedinělí.

Jak taková muzika vzniká? Ty nastuduješ folklor nějaké oblasti a pak se ho snažíš vyjádřit?
Ono to spíš vzniká z toho, že jak procházím životem a světem, snažím se být maximálně otevřený ke všemu kolem mně. To znamená ne: zkoumat to a znásilňovat, zařazovat do škatulek, ale pouze vnímat a registrovat, co to udělá ve mně uvnitř. A tady vznikají určité rezonance. Dostal jsem se k moravské lidovce a začal jsem najednou cítit a mít vztah k tomu, co je na Moravě, a přes tu moravskou lidovku a její muzikanty jsem si rozšířil obzor dál a dál, přes Slovensko a Maďarsko až po to Rumunsko. A teď jsem zjistil, že po letech hraní country mám úplně stejné pocity z muziky východní, někdy i silnější. Tak jsem to zkoušel hrát a mám to štěstí, že jsou tady muzikanti, kteří cítí podobně. Začali jsme zkoušet, a samozřejmě, tomu se nevyhneš, přidáš k novému to, co už tu bylo před tím. To znamená, že pokud hraji na mandolínu rumunskou instrumentálku, tak ji nikdy nezahraju jako Rumun. Vždycky v tom bude rytmické a do jisté míry tónové dědictví toho, co jsem dělal před tím, plus to, co leze ze mne osobního. Tak to ve mně pomalu narůstalo. To není proces roku nebo dvou, já už ho v sobě pozoruji nejméně deset let. První doopravdy moje kapela byl Classic Newgrass Quartet, se kterým jsem získal Malou Portu v roce 1984 za pouze instzrumentální výkony a tam už se objevovaly inspirace různou etnickou muzikou, přetvořené podle toho, čeho jsme v té době byli schopni. Teagrass je v podstatě nástupcem této kapely.

O moravské duši


Hovoříš o moravské lidové písničce, ale nakolik jsi ji mohl poznat v autentickém tvaru? Jako Kmoch zlikvidoval české lidové písničky, tak na Moravě nejen Slabák, ale už před ním třeba Volavý podstatně změnili moravskou písničku. Třeba cimbálový sound není až tak starý, jak se míní.
To je pravda jen do jisté míry. Tady musíme odlišit dvě roviny. První je rovina dechovky a druhá rovina cimbálovky nebo smyčcové, hudecké muziky. Ty k sobě mají blízko. Právě v oblasti cimbálovky si myslím, že je jakási kontinuita zcela patrná. Teď se nebavme o autenticitě, to by byla samostatná obsáhlá kapitola. Máme region - Horňácko, kde tato kontinuita nebyla přetržena. Muzika se zde nějakým způsobem vyvíjí, objevil se zde cimbál, který tu dříve nebyl. Ale stejně tak zde kdysi jistě nebyly smyčce, hrálo se na dudy a různé píšťalky. Ale kontinuita písňová a interpretační je nepřerušená. Pak jsou regiony další, kde k tomu přerušení došlo.

To znamená, že muzikanti, kteří to hráli, ti “staří hudci”, vymřeli a dočasně to všechno převálcovala třeba dechovka. Ten sound smyčců na čas zmizel. Ale znovu se objevil. Písňový materiál ale zůstal od dob sběratelů zachovaný. To je problém Strážnicka - Slávek Volavý, Hradišťska - Jaroslav Staněk a Kyjovska - Jura Petrů. Tito primáši oživili materiál, který není změněný, interpretací, která je novější. Slávek Volavý vysloveně vytvořil primášský styl. Sám přiznal, že si ty cifry vymýšlel. Ale na druhé straně on sám si pamatoval ve Strážnici lidi, kteří tak nějak hrávali, a ti si pamatovali staré strážnické hudce. To znamená, že se podařilo po celou dobu udržet povědomí, co je stylové. Na rozdíl od Čech, kde téměř všude skutečně zaniklo a původní formy lidové muziky převálcovala umělá tvorba Kmocha a vůbec dechovek. V Čechách samozřejmě existoval taky malý přenosný cimbálek a cimbálová muzika. Samozřejmě to nebyl cimbál uherského typu.

Dokonce jsou oblasti, kde je cimbálek doložen minimálně v osmnáctém století, třeba Valašsko a Kyjovsko. Tento nástroj měl mnohem méně strun, jiné ladění, jiné možnosti. Velký cimbál přišel až v tomto století. Ale když se řekne na Kyjovsku cimbálka, tak se tím může myslet kapela z počátku devatenáctého století. Na rozdíl od Horňácka, kde to vůbec nebylo.

Čím tě ta muzika oslovuje - melodikou, harmonií?
Obojím. Samozřejmě, když to poslouchám, a zvlášť v poslední době, kdy točíme nějaké desky, tak si všímám, jak a kdo co hraje, z čeho je ta hudba složena. Ale navíc tu muziku zcela primárně vnímám jako celek. Okouzlila mne třeba jihoafrická muzika. Když jsem byl v Americe na nějaké jejich slavné kapele, tak jsem z toho byl zcela hotový. Ale stejně tak hotový - a jiným způsobem - jsem byl, když jsem slyšel dobrou cimbálovku v prostředí, které je k tomu nejvhodnější. To znamená menší prostor, člověk si k tomu dá deci vína a baví se s kamarády. Ten účinek byl ale jiný než u těch jihoafričanů. Ti mi prostě imponovali a zasáhli mne, ale ta jihomoravská muzika, ta ve mně ještě něco rozezněla. Chuť, velikou chuť si ji zahrát. Probudil se jakýsi aktivní prvek. Já nemám chuť hrát jihoafrickou nebo španělskou muziku, i když jsem z ní nadšený. Nemám ale potřebu se k ní hudebně vyjádřit. Kdežto u této muziky východní člověka vyloženě svrbí prsty a cítí: co by - jak by.

Čím si to vysvětluješ? Geneticky?
Člověče, to je těžká otázka. Jistěže v tom hraje roli ta genetika, nebo řekněme jakási pravděpodobně zděděná psychická dispozice. Ovšem na druhé straně jsou zde lidé, kteří podobným způsobem reagují na jiné typy muziky a dokážou ji hrát. Dokážou ji ze sebe interpretovat. Když se s ní dostanou do kontaktu, hrají a ty cítíš: Oni se našli! Jistě jich není většina, protože bychom se pak jako národ nedefinovali tak, jak se definujeme.

Takže v současné době tak módní keltská hudba tě tak neoslovuje?
Ne. Já jsem pochopitelně do jisté míry schopen ji hrát, do jisté míry ji cítím, jinak bych pochopitelně nemohl hrát bluegrass, který je jakýmsi spojovacím článkem k ní, ale nemohu říci, že by se mne tak dotýkala, a že bych měl tak hlubokou potřebu hrát ji jako u východní muziky. Ono to souvisí s pojetím duše. Když budu svůj názor na ni popisovat zjednodušeně, tak duši máme všichni stejnou. Představme si ji jako kouli, a to, jak se projevujeme jako jedinci, a v důsledku toho i jako určitá skupina lidí - třeba národ, závisí na tom, jak je natočena. Která část vyzařuje, projevuje se, vyjadřuje se na venek. Národ tvoří určitá skupina lidí, kteří jsou nějak příbuzní. Většina z nich má tu duši natočenou plus mínus stejně. Pak v něm existují procenta lidí, kteří jako by patřili k jiným národům a umožňují propojení s ostatními národy. Ta hlavní část statistického rozdělení charakterizuje národ. Ty okrajové části umožňují propojení, aby mohlo vzniknout lidstvo. Jsou tady tendence říkat, že když zde budeme hrát blues nebo bluegrass, tak se odnárodníme. Neodnárodníme. To je dané, že je-li národu vlastní určitá hudební kultura, tak i když sem určitá menšina přinese jiné vlivy, tak se vždycky udrží ta podstatná hudební charakteristika. I když ta menšina se po přechodnou dobu může projevovat velmi silně.

Jeden z názorů říká, že přes republiku prochází jakési “hlavní evropské rozhudbí”, že tedy Češi jsou hudebně jinde než Moravané. Jsme jeden národ?
Teď tady budu přihřívat polívčičku moravského nacionalismu, kterou rozhodně přihřívat nechci, protože si nemyslím, že bychom se za každou cenu měli definovat jako dva různé národy. Ale rozdíl je patrný, svým způsobem jsou to různá etnika. Morava je oblast, kde se spojuje Západ s Východem - a v tom je i v evropském kontextu zcela unikátní. Můžeš zde najít písničky, které bys mohl zařadit do Čech a ještě západněji, jiné naopak třeba do Maďarska, Rumunska, na Podkarpatskou Rus. To se dá popsat použitými stupnicemi, melodikou, harmonizací a takové popisy existují. Čechy to už nemají, ty jsou na tom svahu, který míří na Západ se vším všudy. Moravské kontury mají opravdu dvojaký charakter.

Vraťme se zpět k Teagrassu. Jak to funguje, jak to probíhá, když vzniká nová písnička?
My jsme kapela zatím čistě zájmová. To znamená, že nemáme potřebu se nějak profilovat a hrajeme vše, co máme chuť si zahrát. Tak vzniká několik proudů, ale ten nosný je inspirován folklorem. Ty ostatní chápu jako podpůrné, abychom se udržovali ve stylové a pocitové kondici. Ten hlavní proud vzniká tak, že já přinesu téma a někdy i náznak aranže. Teď si to zkusíme zahrát, a pak už si říkáme: já bych to tady zkrátil, tady prodloužil, zde přidal další motiv. Zatím jsme se zcela vědomě zříkali nějakých větších kompozicí, aranžérských vymyšleností. Snažíme se to udržet na pozici spontánnosti. Netvrdím, že je to náš definitivní trend, ale teď jsme ve fázi, kdy inspirativní motivek chceme rozehrát muzikantsky spontánně. Ať to dopadne, jak to dopadne. Teď ale chystám desku moravských lidovek s dalšími hosty, kde cítím, že tato spontánnost bude muset být trošku podřízena nějakému vyššímu plánu. Do jaké míry, ještě nevím.

Vydavatel


Tvé vydavatelství Gnosis Brno se věnuje autorským projektům tvých kolegů. vážné hudbě ale i folkloru.
Ten je těžištěm vydavatelství, protože má největší smysl a největší dopad. Teď to nemyslím zdaleka jenom komerčně ale v širším kontextu. To vydavatelství odráží můj vývoj a vývoj mých zájmů. Měl jsme velké štěstí, že jsem začal spolupracovat s Martinem Hrbáčem a při práci na jeho desce jsem si uvědomil, jak velké a rozmanité bohatství poskytuje tento region. A projevila se moje vědecko-výzkumnická povaha a vznikl plán pokračovat dál a udělat všechny regiony na Moravě, kterých je etnograficky asi deset. Pro mne to znamená vždy určitý vhled do nějaké regionální komunity a rád bych, pokud nezkrachuji, aby na konci byl zhruba desetideskový komplet, který bude představovat deset různých charakterů muziky. Kromě této edice dělám i speciální projekty, jako byl třeba František Okénka, které pro mne mají stejný význam. Zatímco edice představuje současnou tvář této muziky, Okénka pro mne má i historický význam a další rozměry. Připravuji i jedny z prvních nahrávek lidového zpěvu na Moravě včetně zpěvů slovenských sezónních dělníků. Jsou to nahrávky, které pořídil na voskové válečky se svými spolupracovníky Leoš Janáček v letech 1909 - 1912. Podařilo se je přepsat na studiový pás a před námi stojí úkol vybrat, identifikovat, vyčistit a sestavit reprezentativní sadu nahrávek s příslušnou dokoumentací. V tom si teď vyloženě bahníme.

K tomu mám dvě otázky. Ta první je o penězích. To si na sebe nemůže vydělat. Kde na to sháníš peníze? To máš nějaký grant?
Průběžně na folklorní projekty dostávám podporu od Českého hudebního fondu a sháním sponzory nebo nabízím reklamní služby (logo na desce za příspěvek). Protože to nejsou komerční věci, sehnat sponzora je problém. Paradoxně totiž nejlíp seženeš sponzora na nejkomerčnější akce. To odpovídá marketingové politice. Na druhé straně si nemyslím, že by si ty věci na sebe nemohly vydělat. Folklorní řadu nekoncipuji jako terénní výzkum pro fajnšmekry, který by normální člověk nemohl poslouchat. Naopak si myslím, že jak Hrbáč, tak Čechovci či Varmužové jsou posluchačsky atraktivní a pozoruji i určitý nárůst popularity této řady. Když si lidé vedle sebe položí CD různého původu od samplerů To nejlepší z Moravy a Na morvavské svatbě až po to, co si kapely vydávají vlastním nákladem, už prostým porovnáním uvidí, že moje projekty mají určitou úroveň. Věřím tomu, že tato řada se stane nosnou i z komerčního hlediska. Samozřejmě speciální projekty typu Okénky nebo janáčkovských záznamů představují riziko, že se nezaplatí. Ale jsem optimista v tom, že některá z linií se bude živit sama a přispívat i na ty druhé.

Druhá otázka: distribuce. Existuje prodejna, kde můžu tvé desky sehnat všechny?
Existují prodejny, kam jsem všechno dodal a průběžně dodávám. V Brně třeba Forte nabo Vágner, v Praze Popron v Jungmannově ulici. (Od napsání článku do jeho internetové publikace bohužel došlo v Popronu ke změně, už to neplatí. - pozn. JmB) Distribuci si dělám sám a zrovna tyto tři prodejny a několik dalších jsou dokladem toho, jak je těžké ve stovkách prodejen najít ty, které budou ochotny brát takovéto pomalu se prodávající tituly. S distribucí je strašlivý problém, protože když to dáš velké distribuční firmě, tak to nic neřeší. O tom, co se octne na pultech, nerozhoduje distributor ale prodejci. A prodejci, kteří mohou stejně dobře prodávat salám, boty a rum, reagují, když jim přineseš seznam titulů asi takto: Podívají se, vezmou si Nedvědy, Eltona Johna, Stinga - a safra! To už je za padesát tisíc, víc nemám - a ostatní zboží okamžitě propadne. I to moje, protože pro většinu prodejců je typická úvaha: Když folklor, tak Jožku Černého a ostatní věci nepotřebuji.

Proto musíme buď já nebo moji kamarádi nabízet přímo prodejcům a přesvědčovat je. Už jsme skontaktovali asi osmdesát prodejen a kolem desítky z nich mé zboží bere pravidelně a je schopno je nabídnout aktivně a vytvořit si klientelu zákazníků, kteří je chtějí.

Životní filosofie


Ty už jsi zde nekolikrát použil termínu duše. Navíc jsi vlastně vědec. Já mám pocit, že muzika, jak o ní mluvíš, je něco úplně protilehlého k biochemii. Je to pro tebe nějaké vyvažování?
Těžko říci. Nemyslím si, že jsem vědecký typ, ale spíš výzkumný. A to ve všech oblastech. Ty oblasti, kde se pohybuji nejvíc, jsou chemická a hudební, ale zajímají mne i další, které s nimi nějak souvisejí. Včetně duchovní oblasti. Nemohu říci, že bych vyvažoval rcionálno s iracionálnem, spíš ty věci, jak to cítím, koexistují vedle sebe a pomáhají mi udržovat rovnováhu. Zjednodušeně řečeno: když dělám chemii, mám po nějaké době velkou chuť dělat muziku a naopak. Ale i v té chemii nejsem moc racionální typ, ale spíš intuitivní. Stejně tak v muzice - z toho, co bylo řečeno by si někdo mohl myslet, jak moc o tom přemýšlím. Přemýšlím o tom hodně, ale většinou až ex post. Vždycky je pro mě primární pocit a intuice. Po nich přijde čin. Až potom zpětně, a to je asi další charakteristický rys mé povahy, přichází potřeba reflexe a zařazení do souvilostí. Tím je myslím o mně řečeno vše.

World music by mohla souviset s něčím, čeho se spíš bojím. To znamená s hnutím New age, které si také vybírá z různých kultur něco a vytváří z toho nové náboženství či filosofii.
Nemůžu hnutí New age úplně rozebírat, protože jsem se přímo v centru neocitl, ale z toho, co jsem si přečetl, je mi jasné, že na rozdíl od world music zde muzika podstatná není. To není muzikantský názor, obsahuje i jiné prvky. Stejně jako esoterická hudba. To je hudba, která se nemůže muzikanta podstatou dotknout, protože vznikla z jiného důvodu a slouží k jiným účelům. Je to v podstatě kulisa. New age je součástí jakési ideologie, myšlenkové konstrukce, world music je muzikantský čin, který samozřejmě má i důsledky, člověk si uvědomuje spoustu věcí, ale je to aktivní muzikantská záležitost.

Hovořil jsi o tom, že všichni lidé mají stejnou duši, která se jen jinak projevuje. Chtěl bych to uvést do souvislosti s postmoderním myšlením. Z tvého názoru totiž na rozdíl od něj plyne, že co je dobro a zlo není otázka lidské konvence, ale je nám to dáno. Myslíš si, že jsou nám základní morální principy dány stejné pro vždy a všude? Nechci pátrat po tom kým a proč.
Jsou. Naprosto definitivně jsou. Je jenom otázka úrovně, na které o těchto věcech přemýšlíme. Ve fyzikálním a chemickém světě jsou věci, které mají svoji strukturu a orientaci, polarizaci. Stejně tak máš v duševním světě principy, které jsou jistotami, metafyzickými hodnotami. Toto je strašně těžké téma, o kterém nechci, aby vyznělo zjednodušeně. Postmodernismus a všechny podobné směry probíhají na úrovni myšlení jednotlivce, kde jednotlivec, stejně jako u některých ideologií, upřednostňuje rysy své psychiky nade vše ostatní. V okamžiku, kdy se povzneseš nad úroveň jednotlivce a začneš vnímat “totalitu veškerenstva”, to znamená existenci celého vesmíru, existenci fyzikální, chemickou, noosféry, tak si uvědomíš, že to všechno je organizováno určitým směrem, určitou polaritou, a má-li to existovat, tak to vyžaduje chování a činy s určitým etickým obsahem. To se krásně projevuje například v některých ekologických hnutích, z nichž můžeme odvodit i chování pro sebe: Musíme se chovat tak, abychom naši společnou loď nepotopili. Z toho vyplývají pravidla pro chování například od promiskuity - když budeme promiskuitní zavlečeme si nemoci, zkomplikujeme křížení genetického materiálu, zhoršíme psychické podmínky pro zdravý vývoj jedince a tak dále - až po vyhazování odpadků a znečišťování životního prostředí. To vědomí vyššího celku - nemluvme vůbec od Bohu, mluvme o totální existenci - to ono ti říká, co máš dělat. Je to věc vnitřního pochopení. Když to do sebe pojmeš, bude ti to poskytovat pocitový a intuitivní základ pro racionální rozhodování.

Dejme tomu že ve folkloru až na nepatrné výjimky po textové stránce zpravidla kladné etické poselství je.
Ano.

V popmusic ne. Proč, a je to nebezpečné?
Je to zas otázka úrovně, ze které pramení tvůrčí aktivita. V případě lidové muzziky to je z čistých pocitů, z potřeby kompenzace težkých životních situací. Je o elementárních lidských citech, o naději a podobně. Pop music může sice využívat čisté muzikantství, ale je vždy nějak směrována. Je tím pádem méně metafyzická a je poplatná. Proto ztrácí to, o čem jsme se před tím bavili - absolutní etický rozměr. Dokonce může propagovat i něco, co je nepřijatelné. Samozřejmě, že v tom nebezpečí je a velké. Je otázka, do jaké míry se dá odvrátit stejně jako nebezpečí jednotlivých ideologií, konkrétním činem. Zde si nejsem jist, nevím, jak jsou ty mechanismy účinné. Jedním si však jsem jist - vydrží-li v pár lidech vědomí celku a hlubších dosahů, přenesou je přes dobové výkyvy. A na tom se dá stavět.

Myslíš, že je to dobový výkyv? Není to už nevratný pád po svahu?
Je to vyšinuté kyvadlo. Myslím si pořád, že vývoj má smysl, že někam jde a všechny věci, co se dějí, byť jsou sebehrůznější, beru jako pohyb kyvadla. Něco, co nás má přimět k sebereflexi a hledání správné cesty. Navíc se to dá většinou psychologicky odůvodnit ať už aktuálním stavem jedince nebo společnosti. Lidská duše se vyvíjí. Má strukturu, jisté neměnné konstanty, ale i obsah, který se mění. Popmusic a další jevy tohoto století jsou dokladem stavu duše v něm. A ten je daný emancipací individua. Když se zamyslíš, zjistíš, že se v tomto století najednou projevilo mnoho geniálně nadaných jedinců, kteří ale nejsou skutečnými osobnostmi. Jejich parciální nadání je vyneslo strašně vysoko a oni to neutáhnou z hlediska celkové integrity. Tím ovlivní spoustu dalších lidí a způsobují výkyvy onoho kyvadla ať do plus nebo mínus. I většina velkých hvězd v popmusic a dalších nevážných žánrech jsou velmi rozporné a nejednoznačné osobnosti.

Na závěr tě požádám o pár jmen těch autorů, kteří tě v knížkách či muzice nejvíc ovlivnili.
Ono jich bylo povícero a mohl bych je přiřadit k jednotlivým obdobím. Zkusím se zamyslet nad konstantami... V literatuře Saint-Exupéry. Ve filosofii a psychologii se mne nejvíc dotýká Carl Gustav Jung. Ve vážné muzice naši skladatelé přelomu předmoderního a moderního umění: Janáček, Martinů, velmi blízký je mi i Bartók. V nevážné muzice je to těžké, musel bych vyjmenovat mnoho jmen z různých žánrů. Nechci nikoho vynechat, tak se do toho radši nepustím.

Poděkoval jsem za rozhovor. Vážený čtenáři, laskavá čtenářko, pokud ti bude připadat trošku moc intelektuálský, promiň. Ale po osmé ráno, střízliví a v prostředí slušného hotelu - co jiného se dalo čekat...
Jiří moravský Brabec Rozhovor vyšel v časopise Folk&Country v listopadu 1997.
ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.