ZPĚT na titulní stranu

Rozhovor s Honzou Vyčítalem

Moudrost zkušeného greenhorna

Věren své zásadě nechat výběr místa setkání na svém hosti, dorazil jsem před jedenáctou ráno jedenáctého září do Krušovické jídelny na Opletalově ulici v Praze. Lokál byl prázdný jen v rohu Jan Vyčítal s rukou v obvaze usrkával pivo. Než jsem stačil vybalit fidlátka, přinesl jedno i pro mne a mohli jsme začít. Moje první otázka, pravda, nebyla nejoriginálnější:

Tak co je nového?
Za deset dní mi vyjde deska, bude se jmenovat Zvířecí farma, podle té Orwellovy knížky, kterou jsem vlastnil a zbožňoval a za komunistů šla z ruky do ruky, až se rozpadala. Sáhl jsem po jakési jazzové melodii, je to takové boogie - woogie, Arnošt Kafka to v padesátejch letech nazpíval jako Bál brouků. Pak je tam dost písniček od Boba Dylana, například všichni hrajou z filmu Pat Garett a Billy the Kid píseň Knocking on the Heavens Door, a nikdo nehraje tu druhou - ústřední melodii Billy, tak tu jsem udělal. Udělal jsem třeba i Lilly Rosemary a srdcovej kluk, což proslavila kromě Dylana třeba Baezová. Oni to mají devítiminutové, ja jsem to zhustil na sedm, ale furt je to taková nejdelší kláda na desce. Pak je tam třeba moje varianta Podmoskevských večerů, protože jsem se samozřejmě dojal nad Koljou Svěrákovejch, ale pak jsem se zapřemýšlel, co ho čeká po návratu domů do Ruska a napsal jsem takovou parodii Pod Moskvou hlučné večery. Je to příběh “Kolji Svěrakóva”, da? No za deset dní to bude venku, uslyšíš?

A to je deska s Greenhorny?
To jsem natočil v rámci svých osobních alb, čili ti Greenhorni se na tom podíleli, ale hraje tam i spousta jiných lidí: studiový muzikanti, část Druhé trávy, kluci z Golema a tak.

Kořeny

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, našel jsem někde tvoje prohlášení, že jsi čundrák. Má pro tebe to slovo nějaký podstatně jiný význam než turista, tramp, skaut?
Hlavně to pro mně je člověk, který jezdí na čundry, tedy ne do chaty. Pod tím pojmem si představuji sbalit se, vzít si to na záda a jít a bejt každej večer jinde. Ne jet k někomu na chatu. Když jsem na chatě nejsem na čundru.

Ty opravdu působíš jako ošlehaný chlap z přírody, ale už volbou profese propagačního výtvarníka i trvalého bydliště v Praze jsi nutně zároveň měšťák. Netříská se to v tobě?
Samozřejmě se to pere. Bytostně jsem přírodní člověk, ale asi bych nedovedl žít na nějakým Vystrkově celej rok. Já nenávidím zimu a sníh, to mě kruší. Kdybych musel někde žít zavalenej sněhama, to bych strádal.

Když se řekne Vyčítal - výtvarník, každý si vybavíme tvé postavičky, hlavně pytláka Říhu. Předpokládám ale, že jako absolvent výtvarnické průmyslové školy jsi měl mít jádro své práce někde jinde.
Já jsem vystudoval propagační grafiku a nějaký čas jsem se tím živil. Nejdřív jsem dělal vysloveně takové ty plakátky, pak jsem se dostal do výtvarného oddělení televize, kde jsem dělal především takové ty titulky, čili písmo a obrázky k tomu. To byla doba, kdy se ještě o počítačových písmech nebo lettrasetech ani nesnilo.

Vypravěč příběhů

Přejděme od výtvarna k textařině. Když poslouchám tvoje texty, tak jsi člověk, který jde hodně po příběhu pěkně vybroušeně, vycizelovaně a vypointovaně odvyprávěném. Mně to připadá, jako bys byl trošku takový textařský Hrabal. Předpokládám, že je tvůj oblíbený autor?
Velice, velice.

On se někde přiznal, že než ty příběhy napsal, tak je zkusmo mnohokrát vyprávěl v hospůdce a sledoval, jak která věta na posluchače působí. Až když zde vznikl jakýsi ustálený tvar vyprávění, zapsal jej. Děláš to nějak podobně?
Zásadní je ta myšlenka, aby člověk věděl o čem. Jakmile máš začátek a konec příběhu a víš, o čem to bude, tak mi to už připadá celkem jednoduchý rýmovat. Udělám to nějak napoprvé a pak to vybrušuju, napadají mě jiné varianty, protože jak známo, všechno se dá říct jinak. V tom prvním zaujetí máš pocit, že se to hezčejc říct nedá, což je samozřejmě blbost. Někdy se to dá říct třeba úplně z druhý strany a tohle si musí textař uvědomovat a zkoušet to. Ostatně to víš sám.

Zkoušíš teda na kapelu nějakou nehotovou versi, varianty nebo přicházíš s definitivním tvarem?
Když to odevzávám kapele tak už mám za to, že to je dobrý.

V těch textech je šťavnatá hovorová čeština, spousta krásných přirovnání, úsloví, spojení slov. Kde k nim přicházíš, u těch ohňů nebo v hospůdkách nebo jak?
Tos mě doběhl. Já to nevím. Možná je to přečtený, já hodně čtu. Nevím, možná je to z knížek, možná z hospod, možná od ohňů, ze života. Nevím, nezabývám se tím.

Když příběh začneš psát, tak už vždycky víš, jak skončí? Není to, že by tě napadl jen začátek a sám jsi byl zvědavý, co se asi bude dít v dalších slokách?
Už vím, aspoň v devadesáti devíti procentech to vím, kam se chci dostat.

Při takzvaně pocitových textech, tedy textech bez příběhu tomu tak asi není. Proto možná je textů - příběhů míň. Kde ty příběhy bereš.
No, to je to nejtěžší, to vymyslet! Buďto se podívám na ten originál a buď tam ten příběh je, a pokud je dobrej, tak se ho snažím kopírovat, i když si ho třeba vygraduju víc po svým, nebo se ho snažím vyprávět třeba humornějc, pokáď mi tam tý srandy připadá málo. Nebo to musíš vymyslet vlastní kebulí, a to je to nejhorší.

Když jste před třiatřiceti lety začínali, tak jste si mohli říkat Greenohrns i z toho důvodu, že vám bylo něco málo přes dvacet.
No vždyť to taky měla bejt taková sebeironie...

Cítíš se teď v pětapadesáti někdy jako greenhorn? V čem?
Já se cejtím jako greenhorn dost často. Já jsem člověk, kterej třeba vůbec nechápe techniku, jsem z toho úplně jelen. Když vidím třeba ty malý děti, co kouzlej u počítače, tak si připadám jako absolutní greenhorn.

Ale přitom se v tvých písničkách až zázračná technika dost často objevuje. Pivní džíp, lítadla Marťanů...
No jo, ale to je takový... O tom se snadno hovoří, ale chápat to, to je jiná.

Greenhorn po všech těch letech

Když se podíváš na svou kariéru, tak výrazný vrchol byl někde na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let. Tehdy ale v této branži v podstatě nebyla konkurence.
No v podstatě ze začátku ne, existovali Spiritual kvintet, Ranger, Mustangové a my. Až na konci šedesátých let těch kapel začalo přibejvat. I třeba zásluhou našich saloonů.

To ale znamená, že každý z vás, co jste byli na začátku, jste výrazně ovlivnili vývoj žánru, protože čím míň vzorů, tím víc musel být každý z nich patrný. Jak jsi na tom byl třeba s angličtinou?
No bídně, ale tehdy na tom byl bídně skoro každej, snad s výjimkou Mirka Černýho a Míly Langra.

Jenže už tehdy jsi pro mne byl především nezaměnitelný jako textař. Bylo to pro tebe prioritní, nebo proč ses do toho pouštěl?
No, já jsem do toho šel prostě proto, že nebylo zbytí. Mně to strašlivě okouzlovalo. Jak jsem zaslechl první tóny tý country muziky a pak, když se objevily překlady americký lidový poezie, a to tehdy překládali borci jako Škvorecký, Dorůžka, Mareš... To se prostě najednou kolem mě rozestoupily stěny a já vstoupil do nějaký čtvrtý dimenze.

Nojo, ale vždyť ty jsi je svým způsobem psaní nekopíroval.
Já vím, ale co mně strašně zasáhlo na tý americký muzice, to byla ta pravdivost, zemitost, to, že to nebylo vymyšlený, že bylo vidět, že tak to nějak kdysi bylo. To se mi na tom líbilo. Když jsem to srovnával s tehdejší trampskou písničkou, tam furt všichni nyli, to bylo tak strašně vymyšlený! A tady byla ta syrová realita a o tu jsem se snažil i já.

V polovině sedmdesátých let ale byly už Greenhorns normalizováni na Zelenáče a jejich éra začala opadat. Do roku 1989 jste vydali dvanáct alb, ale od poloviny sedmdesátých let jsem měl pocit, že žijete z podstaty. Nebyl to průšvih, ale nic moc.
Když nastoupila tvrdá normalizace, začalo se do těch textů šlapat vysloveně tvrdě. Cenzura a to nejen cenzur od ČUTI, ale i vydavatelská, zapracovala. V těch textech se nesmělo objevovat nic, co by bylo americkýho, nesměly se tam ani vobjevovat atributy, který k normálnímu životu patřej. To znamená žádný náznaky sexu, žádný pívo nebo jinej alkohol, žádný příběhy s násilnou smrtí a zbraně. No a když tohle všecko koření country z toho musíš vyndat, tak co ti zbude? Takové nic o ničem, žejo.

Chápu, že to byla asi dost beznaděj, počítal jsi s tím, že se ti podaří udělat ještě někdy takové hity jako z počátku?
Abych ti řekl pravdu, tak asi ani ne. A myslím si, že kdyby tady zůstal ten starej režim, tak by se to asi nepodařilo nikomu.

Jak tě potom překvapil úspěch písně To tenkrát v čtyřicátom pátom?
Abych ti řek’ pravdu, na to jsem nebyl připravenej vůbec. I když jsem si myslel, že ta písnička je dobrá, byl to totiž dobrej skutečnej příběh, kterej jsem sice trošku okrášlil, ale ten základ, ten příběh s tím kanapem je pravdivej. Dokonce můžu říct, že když jsem to přinesl, tak ani kapela nebyla moc nadšená. Dělali paksichty za mejma zádama, já je dobře viděl! Když jsme s tím jeli do Plzně do přímýho přenosu, tak myslím že nikdo z celýho ansámblu netušil, co se strhne. V klidu jsme to zahráli, a když začali organizovat tu opakovačku, tak už jsem stál asi dvě stě metrů od pódia u takový cisterny s pivem, protože tem mám známý, už jsem pil pivo a byl jsem přesvědčenej, že ten potlesk patří těm, co jsou po nás. To byl pan Horníček a paní Rakušanová, tak jsem si říkal, že mají hezkej potlesk a v tom přiběhla produkční a začala se mnou lomcovat a já pochopil, že se stal zázrak.

Když jsi pak natočil druhý díl k této písničce - To tenkrát v šedesátom osmom, určitě jsi zaslechl, že to je rozmělňování.
Samozřejmě jsem to zaslechl a byla to svým způsobem pravda. Ale já jsem věděl, že na to někdo udělá parodii, byl jsem o tom přesvědčenej, a tak jsem si říkal, že ho předběhnu. Proč na mně má cizopasit někdo jinej, když na sobě můžu cizopasit já sám?

Amerika, Austrálie a Češi

Po roce 89 jste uspořádali výpravy do dvou kontinentů, tedy projeli jste Severní Ameriku a opakovaně Austrálii. Můžeš srovnat své dojmy z těch dvou krajin?
Austrálie na mě působila daleko příjemnějc, protože v Americe - i když jsem jí byl oslněn, kdo by nebyl, pokoušel jsem se tam dostat několikrát, ale nikdy to nebylo v zájmu republiky - tak tam se mi nelíbily ty ploty kolem všech lesů a cedule, že když tam vlezeš, tak ti rozstřílej prdel. To v Austrálii nebylo, nebo aspoň zdaleka ne tolik. Mimo to je Amerika už jakási mašina, všechno tam má šílenej rytmus, i lidi, působilo to na mě přetechnizovaně. Není tam klidu. Jistěže jsme se nedostali všude, a nejspíš jsou tam místa, kde klidu je. Ale na mě to tak působilo. To Australáci jsou ještě takový bodrý, neuspěchaný.

Žije v těch státech ještě vůbec ta muzika, která je vaší inspirací?
To bylo další moje zklamání z Ameriky. Muzika, která tam má teď navrch, to už vůbec není country muzika, ze který jsem se jako mladej zbláznil. Mně se zdá, že už tam došlo k takovýmu sloučení country s normálním popem a ty texty jsou přitroublý. Já vím, že mnohý bejvaly přitroublý už tehdy, ale teď se mi zdá, že jsou to takový ty sloganovitý nesmysly, příběhy už to nejsou vůbec. Proto pro nás byla australská muzika novou injekcí do žil. Ne že by tam taky nezněl Nashvillskej sound, ale je tam živá i ta část, která dělá nový věci v duchu starejch balad.

O tvých zážitcích z Ameriky je asi nejznámější písní ta o Semtexu. Že nejvíc, co o nás Američané vědí, je, že se tu dělá tahle teroristická trhavina. Jaký je tvůj vztah k vlastenectví?
Myslím si, že i když v nás to vlastenectví přes čtyřicet let dusili, tak ho v sobě mám. A věřím, že když budou normální podmínky, a ty už začínají, tak že přijde doba, kdy v sobě najdeme národní hrdost. Myslím, že to s námi není úplně špatný.

Když jsi napsal písničku Pokud ses narodil v Austrálii, tak tam reaguješ na to, že Australáci si sami ze sebe a svého původu dělají legraci. Že si jsou vědomi, že jsou potomky lumpů a děvek. Já si ze školy pamatuju jedinou píseň o českých předcích, kde se praví, že s potomky slavných ruských bohatýrů jde vnuk husitů bok po boku vpřed. Kdybys měl tedy napsat píseň, Kdo jsi se narodil v Čechách, jak by to bylo. Švejk?
To by záleželo, v které době by se narodil. Kdo se narodil za Masaryka měl šanci bejt úplně jinej člověk než ten, kdo se narodil po osmačtyřicátým a odmalička do něj tloukli, že nesmí ve škole říkat, co říká doma. A ti lidi, co se narodili po osmašedesátým, no nevím, ale ti musej mít v hlavě už úplně strašnej maglajs.

Drsný tramp Vyčítal

Nechme charakteristiky Čechů jako celku a pojďme k tobě. Už od pohledu máš dobrou kondici, fyzičku. Přitom asi nejsi zrovna reklamou na zdravou výživu.
To máš asi špatný informace. Já třeba žeru i syrový kopřivy a snažím se žít zdravě. Fakt.

Nojo, ale na druhé straně - pivo, myslíš, že to je zdravý? No rozhodně zdravější než všechny ty coly a barvený nápoje. To dozajista. A zvlášť český pivo je výslovně léčivý. Kdykoliv jsem byl v Americe, Austrálii, Kanadě, tak po tejdnu pití tamního piva jsem dostal takový pálení žáhy, to bylo jako když mě propíchává fleretem. To doma nemám.
Navíc když jseš na čundru, v těch stromech je určitá energie, síla. Když spíš poblíž těch stromů, nad těma kořenama, tak ta síla přejde do tebe. Jsem o tom přesvědčenej, protože třeba jdeme nějakou strašnou štreku, pak se stavíme v nějaký hospodě na večer, naduníme si do hlavy sedm piv a ve dvě v noci dojdeme do lesa si lehnout a já jsem v sedm ráno fit. To kdybych udělal v Praze, tak se určitě o půl sedmý v pohodě neprobudím.

Působíš na mně dojmem chlapa rázného, tvrdého. Až bych se bál, že jsi schopen řešit věci na pěsti. Stalo se ti to někdy v kapele?
Ne. Jedinou facku si v kapele dali kluci ve Finsku v roce 1974. Tuším Linka se Štýbrem.

Hmm, ale když po revoluci odešel Mirek Hoffmann, tak jsem měl pocit, že na sebe aspoň mediálně silně vrčíte.
Já se k tomu nechci vracet, on už to čas vyřešil. My jsme Mirka tehdy nevyhazovali, ale věděli jsme, že kapelu musíme zeštíhlet. Bylo nás moc, to nešlo ekonomicky utáhnout. Ale Mirek nebyl z těch, se kterejma jsme se chtěli rozejít, on to udělal sám. On mě vyprovokoval tím plakátem, kde bylo velkými písmeny SALOON, pak malinkými nových a pak velkými ZELENÁČŮ. Čili jako by chtěl těžit z něčeho, z čeho těžit neměl. A to mě namíchlo. No, pak jsem to zažil víckrát. Když jsem mu ustoupil a pustil mu Zelenáče, ať už nové nebo normální, tak teď začíná kalit vodu i kolem názvu Greenhorns.

Co je to hlavní

Když jsi dělal desky po devadesátém roce, tak jsem měl v jedné době pocit, jako by tě ani moc nezajímalo, jak moc dobře to je zahrané. Jako by to pro tebe bylo vedlejší. Jako by sis myslel, že když je písnička dobře napsaná a zazpívaná, může být zahraná jen přibližně. Teď se to s novou sestavou radikálně zlepšilo, ale ten pocit jsme měl.
Musím říct, že jsem v podstatě trošku tímhle způsobem přemejšlel ještě před několika lety a trošku jsem tu muziku jako maličko podcenil. Nebo možná víc než maličko. A najednou jsem to uslyšel a věděl jsem, že není možný nic jinýho udělat s těma lidma, co dělám. Že to už bude jen tak dojíždět, pokud nepřijde nová, mladá krev. Lidi, kteří jsou nadupaní a cvičí doma na nástroje když přijedou, ne aby je hodili do kouta. Těší mě, že vývoj kapely posuzuješ takhle, slyšel jsem to už z pár úst a myslím si to taky. Myslím si, že je strašně dobře, že jsme měl tu možnost to uvidět, jak moc to může bejt jiný.

Jedna z prvních písniček, které tě proslavily jako interpreta byl Novotného text na Honzův song aneb Já umírám touhou, být umění slouhou. Jak ses s tím svým ráčkováním vyrovnával?
To si vůbec neuvědomuju. Mám pocit, že jsem s tím nic nedělal, a lidi to vzali tak, že už to lepší nebude a berou mě i s tím handicapem.

Myslíš, že to je ještě vůbec handicap?
Z hlediska snadné rozeznatelnosti je to přednost. Ale je jistě spousta uší, který to technicky dráždí.

Štafeta generací

Ty jsi kdysi zpíval i svou verzi Suchého Kamarádů. Tím ses přihlásil k tomu, že je tvým vzorem?
Je pro mně veliká autorita a nedílná součást český kultury. Nedovedu si představit českou pop music bez Suchého a Šlitra, českou literaturu třeba bez Hrabala, to jsou pro mne prostě lidi... Podle mě Suchej je přímej pokračovatel textový úrovně Voskovce a Wericha a strašně mě textově ovlivnil.

Když půjdu o generaci dál, tak naopak se k tomu, že jsi strašlivě ovlivnil jeho, přiznal Robert Křesťan. A jako je tvá poetika jiná než Suchého, je zase ta jeho jiná než tvoje.
To už jsem od něj několikrát slyšel a četl a mám mu to za velmi dobré, že si to uvědomuje a přiznává si to. Je jedním z mála, který si to uvědomí.

Jaký je tvůj názor na něj?
Myslím si, že Druhá tráva je nejvýraznější kapela té mladší generace, která to tady ovlivňuje. Není ti jen bravurnost těch nástrojů, ale i moravskost v tom pozitivním slova smylsu. Já se přiznám, že jsem mu dlouho nemohl přijít textařsky na chuť. Připadalo mi to až trošku příliš básnický, trošku příliš čágo-mágo. Říkal jsem si, tak tady už může bejt cokoliv, jakýkoliv slova. Ale pak mě zasáhl některejma vysloveně básnickejma obrazama, tak neotřelejma a prožitejma, že jsem si řekl: To je pan básník!

Když jsem přemýšlel, kdo je kromě tebe výrazný epik v tvé generaci, tam mně napadl Ivan Mládek.
Toho znám už z dávný doby, kdy nikdo netušil, že se z něj stane superhumorista. Pamatuju si jak maloval tím svým stylem, lidi z toho měli psotník, dělal v nějakým nezajímavým ústavu rýsovače, pak začal hrát takovej ten ragtimovej jazz a zpívali k tomu takový ty starý texty jako Ach ty jsi úžasná. Prostě spíš revival než co jinýho. Pak muselo něco přijít, prostě: “čistá panna porodila čtyři malé draky”. Prostě najednou vyvrhnul spoustu zdárných štěňat. Mně tím šíleně překvapil, jak jsem ho znal dlouho, nikdy jsem netušil, že v něm je takové dost hluboké naleziště.

Nemáš chuť občas napsat písničku pro ženskou?
Já jsem napsal kdysi pár textů pro Zagorovou a to je jedinej pokus. Já se totiž do toho interpreta nějak musím vcejtit, a to se mi do ženský nějak nedaří.

Na závěr opustím muziku a zeptám se na krajinu. Kdybys měl někomu doporučit jít na čundr, kterým směrem?
Určitě do západních Čech. Mezi Mariánskejma Lázněma a Plzní. Tam jsou místa a tím míním mnohakilometrový úseky, který zůstaly úplně stejný, jako když jsem v patnácti začínal vandrovat. A to je úžasný.

Čeho se bojíš víc? Toho, že ty lesy budou oplocené s nápisem Soukromý majetek, nebo že ta krajina bude zdevastovaná?
Bojím se obojího, protože oboje už jsem trochu zažil. Kromě toho, že jezdím na čundry, mám v Jizerkách chatu a třeba na těch hřebenech nad Josefodolem byly hustý lesy a jeden kamarád tam měl vyjednáno s lesníkem, že smí používat takovou lesní boudu. Taková Chata v jezerní kotlině. Na pět metrů jsi ji v tom hustým porostu neviděl. A teď zůstaly holý kmeny a chalupu vidíš na tři kilometry. A to se stalo za sedm let, to není otázka generací.

Nemyslíš, že ztráta krajiny - pokud to tak nazvu - může znamenat i změnu pohledu lidí na život? Že tomu o čem zpíváš nebudou rozumět? Nejenom, že se bojím tohodle. Ti lidi mohou ztratit smysl pro romantiku, protože ji nebudou mít kde prožívat. Ale může se to projevit i tím, co jsme nedávno zažili při těch povodních. Lesy jsou rezervoáry vody a když nebudou...

Hmm, to bychom ale končili dost smutně. Takže poslední otázka by měla být veselejší. Můžeš nám nakreslit autoportrét?
(Autoportrét přinese časopis Hitbox. Jakmile vyjde, doplníme ho do článku.)

Za rozhovor a pivo poděkoval Jiří moravský Brabec Rozhovor vyjde ve zkráceném znění v časopise HITBOX koncem roku 1997.
ZPĚT na titulní stranu




Copyright (c) 1997, Zlin Net a.s.
All rights reserved.