Deska pro mě

Lehká noha

FT records je typické vydavatelství jednoho muže (Pavla Kopřivy), které mi čas od času pije krev svými samplery, ale které občas vydá desku, která za to stojí (Live Plíhal, The best of Synkopy 61, Streichl a Truc blues...).

Do kategorie těchto povedených kousků patří i debut Lehké nohy.

Lehká noha je kapela sídlem z Tvarožné u Brna. Myslím, že je to v Tvarožné kapela zdaleka nejlepší, a možná nejen tam. Některé její členy znám z jiných projektů už dlouho. Darek Neumann hrál v nejlepší sestavě Pojazzie, zvláštního folkového projektu, který to na Portě někdy v roce 1988 či 9 dotáhl k zvláštnímu uznání. Zpíval tam, hrál na kytaru a foukal do foukačky. Muzika to byla zvláštní, šmrnclá jazzem i blues, postavená na textech Miroslava Myšáka Illy, který už bohužel pro umění nějak odumřel a věnuje se byznysu a výherním automatům.

Michal Pospíšil hrával v další těžko zařaditelné (folkrock?) brněnské kapele Avocado a v některých rockových projektech na elektrické kytary, šmrncnul se i o tu Pojazzii, pak na něj sestoupila víra a zamávala s ním, naštěstí sektářské inklinace překonal, stal se z něj slušný křesťan, podnikatel a otec tří dítek. Debutoval v roce 95 deskou Rodinné al-bum (FT records) složenou z psíniček, které by si s rockumilovnými rodiči mohly eventuelně zpívat i děti a naopak. Na desce se spolu s ním a jeho dětmi podílel Slávek Janoušek a je z pomezí rocku, popu a folku.

Darek Neumann se objevil v roce 1994 v sestavě další brněnské skvělé kapely Charlie the Bomber (jejich velmi dobrou rockovou desku Jenom půl vydalo další brněnské malé nakladatelství - Free art records Jirky Vondráka) a tam už vedle něj stál další z pilířů Lehké nohy František “Goliš” Drápal, basák (především ovšem kontrabasista) s fantastickou hřívou kolem hlavy a přesným rhythm and bluesovým cítěním. A konečně za škopky tam sedával už tehdy Petr Klim.

Nuže na Lehké noze z Tvarožné je zajímavé, že tito lidé v Tvarožné vůbec nebydlí - só to brňáci.

Souběžně s Charliem tehdy ovšem už hrála i Lehká noha jako jakási akustičtější podoba muziky vycházející z rockových základů a čím dál víc šmrncnutá country. Leadrem obou kapel ale byl další nespoutaný brněnský rockový blázen Tom Jegr, syn trampského barda Joe Jégra, jehož některé písně zlidověly a který hrával třeba s T. E. Bandem. S Tomem ale byly dvě potíže - jednak někdy možná vězel v trávě tak hluboko, že neviděl na svět, a za druhé byl do své kytary tak zamilován, že mu kompozice bytněly pod rukama do obřích délek, až mně to někdy na koncertech přišlo přidlouhé.

Nu a Lehkou nohu si vzala pod patronát manažérka Olga Řehořová, která tam měla i brněnskou kapelu Nendeto, ve které ale hráli i bratři Hradeční (Petr - zpěv, kytary a Milan - banjo) z Tvarožné. A protože jim občas splašila kšefty společně, docházelo k fúzím. Pochopitelně muzikanti se znali i před tím a Petr Hradečný pro Charlieho něco i textoval, takže když Olga Řehořová manažerování nechala, nemělo to na nic vliv.

Když si pak Tom Jegr uřízl kus ruky zrovna před letní sezónou, zaskočil za něj Michal Pospíšil a sestava byla na světě.

Najednou se z toho vyloupla muzika jak víno. Petr Hradečný dodal kvalitní melodie i texty, o zpěv se podělil s Golišem (ale nechal si ho víc) a spojením toho všeho, co kdo z nich znal, vznikl velmi svérázný styl.

V Čechách a na Moravě, když se řekne country, vybaví se každému dvě základní možnosti: buď bluegrassové pidliky budliky pink nebo moderně countryová dechovka s těžkou prdelí buch-buch feelingem a texty na téma proč ten kojot tolik houkala hů a hů a hů. Až v poslední době se objvilo pár kapel, které se inspirovaly muzikou z delty, tedy cajunem. Zatímco cajun je ale muzika víceméně bělošská, lze najít ve stejném regionu Spojených států i jeho černého bratříčka zydeco a kousek dál i bratrance jižanský rock a tex-mex. A nějakým záhadným způsobem se tohle všechno promítlo do muziky jedné kapely z Tvarožné, ač se to zdá nemožné.

Střídmé a nijak technicky oslnivé (ale hezky barvící) banjo, akordeon (na ten občas hraje i další exbigbítový klávesák František Hamond Šír), rockem a především rhythm and blues poučený rockový spodek, sem tam foukačková vyhrávka a onen chytrý styl zpěvu, který kombinuje drajv se zdánlivou ležérností.

Muzika, která z toho vypadne je geniální k tancovačce, ale je ve svých nejlepších kouscích skvělá i jako poslechovka. Deska se natáčela ve studiu Jalovec v Babicích nad Svitavou a to je náramné studio - za hejblátky tam sedí Aleš Ondrovčík a Petr Werner, točí tam Jablkoň i symfonici, aj z ciziny tam jezdí, ba i ze západní. Vybavení je kvalitní a zvukaři mají uši. Hudební režie se ujal Miloš Makovský - česká kytarová legenda, kterému bohužel potíže s levačkou zabránily v koncertní činnosti, ale má jasnou představu a zde ji realizoval.

Navíc kluci si před nahráváním opatřili pár CD kousků příslušných stylů a šli do studia dobře připraveni.

Výsledkem je eponymní deska Lehká noha, sestávající z čtrnácti kousků (autorsky vše dílem Petra Hradečného jen jedna melodie je Bruce Springsteen) ve stopáži zhruba od tří do čtyř a třičtvrtě minuty, pěkně našlapaných a příjemně odsýpajících. Režiséři sice občas “přehlídli” nějakou tu nečistotu v provedení, ale tím zůstal zachován drajv a to je důležitější. Písničky v sobě mají kus takového toho radostného smutku blues, občas ironického sebenazírání, hraní nad věcí a pokory k životu, moc pěkně se poslouchají. Nejlepší je podle mého soudu Dolní tok řeky, tak vám z něj nabídnu aspoň text.

Dolní tok řeky Dolní tok řeky to je línej kraj tam se lidi vlečou jak stará tramvaj však když na pivo tam jdeš radši drž se v pravým pruhu stačí pár rejpavejch řečí a hned rozbijou ti hubu jó dolní tok řeky to je línej kraj Tam i ručičky na hodinkách svý tempo změní a máš pocit že tu ani pivo nevypění však když začnou se hádat starý usedlý typy stůj zádama u dveří a drž se radši kliky jó dolní tok řeky to je línej kraj Tam půjčí ti klidně ženu peníze i tabák auto či postel dceru nebo kabát pomůžou ti rádi na nohy při pádech však stačí dvě tři slova a máš hned kudlu v zádech jó dolní tok řeky to je línej kraj Tam holky jsou pěkný i když divně se tváří a večery jsou teplý a žerou tam komáři však když na pivo tam jdeš radši drž se v pravým pruhu stačí pár rejpavejch řečí a hned rozbijou ti hubu jó dolní tok řeky to je línej kraj

A když jsme u těch pochvalných výčtů - chytrý sleevenote napsala Irena Silence Přibylová. Desku mohu opravdu vřele doporučit, myslím si, že potěší rockery i countrymeny.

Jiří moravský Brabec