ZPĚT na titulní stranu

Kniha pro mne

Sten Nadolny

Objevení pomalosti

Stanislaw Lem kdysi v jedné knize napsal, že najít jednu dobrou knihu mezi deseti nebo deset dobrých knih ze sta jsou úkoly dosti odlišné. A skutečně, pokud kdysi vycházelo tolik knih, že člověk mohl buď sám nebo prostřednictvím své klášterní či školské komunity jakž takž usledovat, co nového, bylo to jednodušší. Ale jak se v současnosti můžete dozvědět, je-li který autor dost zajímavý na to, abyste mu pohladili hřbet? Nevím, je ovšem pravda, že žijeme v mediálním světě, a pokud nějaký vydavatel chce nového autora do Čech uvésti, musí prostě do mediální stránky věci angažovat. Možná i to je důvodem, proč není zájmu o nové české autory - bez mediální kampaně je každé nové jméno Jen Kandrdas, a jak do něj peníze vsadit bez ryzika. A tak se spíš občas na našem literárním nebi objeví nějaká ta nová hvězda překladová. Zde je jakž takž ověřeno, že alespoň v jiné zemi to, co píše, zabírá, a proto sázka na nějakou tu mediální kampaň má lepší kurs.

Tak se téměř najednou objevily dvě knihy Stena Nadolného, autora jména, o kterém dosud u nás nebylo mnoho slyšeno. Po loňském Bohu drzosti Hermovi jsme se letos dočkali Objevení pomalosti.

Kniha má, jak už to bývá, dvě roviny - dějovou a ideovou. Děj je příběhem skutečně existující postavy - anglického mořeplavce a diplomata Johna Franklina. Sleduje jeho osud od dětství až do smrti. John byl postižen významným handicapem - pomalostí. To jest každý jsme různě rychlý v uvažování, v pohybech ve smyslovém vnímání. Ale jeho pomalost byla extrémní.

Johnu Franklinovi už bylo deset let a stále byl tak pomalý, že nedokázal chytit míč. Držel ostatním šňůru. Šňůra vedla z nejnižšího místa stromu až k jeho natažené ruce. Držel ji stejně dobře jako strom, ruka mu před koncem hry neklesla. K držení šňůry se hodil víc než kdo jiný ze Spilsby nebo dokonce z Lincolnshiru. Z okna radnice shlížel písař. Jeho pohled se zdál uznalý.
Možná nebyl v celé Anglii nikdo, kdo by dokázal hodinu i déle jen stát a držet šňůru. John stál klidně jako náhrobní kříž, čněl jako pomník. “Jako strašák v poli,” řekl Tom Barker.

Tato pomalost ale nesouvisí nutně s inteligencí a schopností dosáhnout správného výsledku. Když to přeženu, mohu si představit myšlenkový pokus: sečtěte sloupec deseti šesticiferných čísel. Někteří sečtou rychle, někteří správně. A ty množiny se nebudou ani krýt ani vylučovat. Je ovšem jasné, že jsou povolání, kde je rychlost reakcí, myšlení, vnímání nutná (hokejový brankář, bluegrassový banjista či barmanka buďtež příklady). Jinde se naopak uplatní rozvážnost, pomalost, trpělivost - meteorolog na Štrbském plese například. Tam je jedno, bude-li koukat na teploměr sekundu nebo tři, jde o to, aby to dělal pravidelně a zodpovědně v předepsaných intervalech.

Vzhledem k letům, kdy John Franklin žil (1786 - 1847) neexistují vědecké výzkumy jeho zvláštního vidění světa. Nejvědečtější bylo, když učitel na škole dr. Orme sestrojil takový zvláštní přístroj, kterým se dala testovat rychlost vnímání.

V komoře stál pečlivě sestavený malý aparát, kotouč, který se otáčel kolem příčné osy, když člověk pohyboval kličkou. Na přední a zadní ploše byl vždy namalován obličej, vpředu vlevo muž, vpravo vzadu žena. Když se kotouč otáčel, střídavě se oba objevovali. “To znám z jarmarku,” řekl John, “na neděli Jubilate před šesti roky.”
“Kličku mi udělal kolář,” vysvětloval dr. Orme, “a počítadlo hodinář. Vhlédl do malé knížečky a předčítal: “Moje vlastní oči se nechají oklamat již při 710 otáčkách. U kostelního sluhy Reeda to musí být 780 otáček, u našeho ředitele sira Josepha 630, u mého nejlínějšího latiníka 550 a u mé rychlé hospodyně 830 otáček!” John si všiml malých přesýpacích hodin, připevněných na páčce počítadla. “Za jakou dobu?” “Za šedesát vteřin. Posaď se prosím. Budu otáčet kotoučem stále rychleji, až párek zřetelně uvidíš. Potom budu tuto rychlost udržovat a otočím přesýpací hodiny. Tím se současně spustí počítadlo.”
Učitel začal opatrně točit kličkou, díval se napjatě na Johna, mechanismus vrzal stále pronikavěji. “Teď!”, řekl John. Kolečka počítadla se rozběhla. Jednotkové kolečko se vždy po jednom otočení posunulo o jeden vroubek na desítkovém kolečku, a to zase stejným způsobem na stovkovém. Když propadla poslední zrníčka, otočil dr. Orme hodiny zpět a počítadlo se zastavilo. Slavnostně řekl: “Třista třicet! Ty jsi nejpomalejší.” John měl radost. Jeho zvláštnost byla potvrzena.
“Tahle rozdílnost lidí je velmi důležitá,” řekl dr. Orme. “Můj objev přinese ještě veliký užitek.”

John Franklin naštěstí žil v době, kdy jeho zvláštnost sice byla terčem posměchu stejně jako by byla dnes, ale místo aby byl poslán do zvláštní školy, a pak dožil jako noční vrátný v Škytotechně, byl prostě vržen mezi ostatní. Ukázalo se, že jeho pomalá hlava měla zase pro změnu schopnost to, co jednou pojme, držet jako vytesané. Učil se pomalu, ale naučené pamatoval. Nebylo mu ještě ani patnáct, když nastoupil na lodi. Problémy, které musel překonat, asi nedokážeme předem ani odhadnout. Po palubě se pohyboval neohrabaně, protože než jeho oči uviděly, kde je, rozpoznaly to a mozek to dešifroval, uběhlo příliš mnoho času. Jak na to? Inu naučit se loď nazpaměť, metr po metru a pohybovat se po paměti. Když po něm někdo něco chtěl, než přišel na to, o co jde, byl nadřízený rozčilen. Jak na to? Naučit se nějaký ten univerzální začátek odpovědi, který bude pomalu říkat, než si promyslí, co se po něm chce. A naučit se několik úhelných slov, ze kterých pozná, o co jde, ještě před tím, než celou větu opravdu dešifruje. Nastoupil jako volontér a učil se navigátorem a vlastně budoucím lodním důstojníkem. Uměl z paměti všechny úvazy lana a ráhna na lodi, měl přesně promyšleno, co musí nastat po kterém povelu, jen aby svůj handicap zmenšil. Psal se začátek devatenáctého století a on sloužil u armádního loďstva, u vojenské flotily.

Zase situace pro nás nepředstavitelná - pomalý voják, nejpomalejší ze všech. A se svou lodí se zúčastnil bitvy u dánských břehů. Jak ji asi musel vidět, když díky své neschopnosti vnímání rychlých změn se mu rozpadla do kaleidoskopu nesouvislých obrazů?

Bylo slyšet čerpadla, hořelo snad? Nebo loď nabírala vodu? Po palubě se potáceli lidé jako opilí. Kapitán seděl na jednom z děl a křičel: “Zemřeme tedy všichni společně!” Předtím mluvil trochu jinak. Vedle kapitána chyběla náhle hlava jeho posluchače, tedy i posluchač. John byl nešťastný. Při všech náhlých změnách upadal ve zmatek, ať se jednalo o zasedací pořádek, pokyny jak se chovat nebo souřadnicové systémy. K nevydržení bylo, že stále scházeli další lidé. Navíc považoval za naprosto ponižující, když musela hlava opustit bez jakéhokoli upozornění své tělo, a to na základě jednání úplně jiných lidí. To byla porážka, žádná čest. A tělo bez hlavy, jaký to smutný, ba směšný pohled!
Když byl opět na dělové palubě, rozevřelo se nad ním náhle nebe a ozvala se obrovská detonace: to vybuchla loď v jejich bezprostřední blízkosti. Uslyšel “hurá”, mezitím opakovaně jméno lodi. Uprostřed jásotu se ovšem ozývalo skřípění a vrzání a potom náraz: dánská loď se položila na bok. A roztrženou dělovou průrvou k němu kdosi vtrhl.
John zachytil obraz cizí světlé boty, která náhle vplula dovnitř a zastavila se, v rychlém, hrozivém pohybu, jehož další průběh, protože v něm se zastavil, nedokázal John vnímat. Jeho hlava myslela automaticky: My jim to ukážeme!, neboť to byla situace, na niž myslel, když se s tou větou setkal poprvé. Další, co uviděl, byla otevřená ústa toho muže, a své, Johnovy prsty, na jeho krku. Nějaká náhoda způsobila mužův pád a on jej teď mohl chytit, on!
Když John někoho chytil, nebyla naděje uniknout. Na spodní periferii svého pohledu spatřil teď John vynořující se pistoli. To ho ochromilo. Nedíval se tam, hleděl raději na své silné prsty, jako by si tím mohl vynutit vítězství nad zbraní, která, to nebylo možné popřít, mířila na jeho hruď. V jeho hlavě začala narůstat obava, prosazovala se proti všemu ostatnímu, rostla a bobtnala. Překročila meze a pak explodovala: ten muž přece může stisknout kohoutek a zabít ho, takže on bude muset zemřít nebo ožehlý pomalu vypustit duši. Bylo to tady, vyhnout se nebylo možné, přímo před ním, a změnit se nedalo nic. Zcela jasně John pocítil, kde má srdce, jako každý, kdo ví, že smrt je dokonalá věc. Proč nemohl pistoli odrazit rukou nebo se sám svalit stranou? Záhada, ale nemohl! Držel muže za hrdlo a myslel jen, že někdo, kdo je udušen, nemůže již vystřelit. Že ale někdo, kdo ještě není udušen, nýbrž jen dušen, protože ho jiný škrtí, právě proto vypálí ránu, ano, to si možná John přál myslet, ale nemohl, protože tady se už stavěl jeho mozek na odpor, byl mrtvý. Živá zůstávala jen představa, že pokračujícím škrcením toho hrdla nebezpečí zažene. Ten druhý stále ještě nevystřelil.
Byl to muž, na vojáka dost starý, určitě přes čtyřicet. John ještě nikdy na nikom neklečel, nikdy nehleděl na někoho, kdo by mohl být jeho otec, takhle seshora. Hrdlo bylo teplé, kůže měkká. Ještě nikdy se nikoho nedotýkal tak dlouho. Konečně chaos propukl, opravdu, bitva byla uvnitř jeho těla. Neboť nervy, které patřily k jeho prstům, cítily během stisku odpor k tomuto teplu a k této měkkosti. Cítily, jak hrdlo - chrčelo! Vibrovalo, jemně a uboze, vydávalo hluboké, bědné chrčení. Ruce byly plné znechucení, ale hlava, která se obávala ponižujícího zabití, tato zrádná hlava, která přitom ještě chybně myslela, dělala, jako by ničemu nerozuměla.
Pistole spadla na zem, nohy přestaly kopat, muž se již nepohnul. Střelná rána na ruce, světlá krev.
Pistole nebyla nabitá.
Neřekl Dán ještě něco, poddal se beze slov? John tu seděl a zíral mrtvému na hrdlo. Obával se ponížení násilnou smrtí. Ale sám rozmačkal organismus, jen kvůli tomu, že měl zpoždění, že strach neustoupil včas sám, to snad bylo horší než ztratit hlavu. To bylo pokoření, bezmoc, a ta drtila víc než jen pokoření. Teď, když přežil a hlava opět umožnila vstup myšlenkám, pokračovala vnitřní bitva dál, ruce, svaly a nervy se vzpouzely.
“Já jsem ho zabil,” řekl John a roztřásl se. Muž s vysokou lebkou na něho hleděl unavenýma očima. Neudělalo to na něho žádný dojem. “Nedokázal jsem přestat tlačit,” řekl John. “Přestat, na to jsem byl příliš pomalý.”
“Tak dost!” odpověděl lebkoun řízně, “je po bitvě.” John se třásl stále víc, chvění se změnilo v klepání, svaly se stahovaly na různých místech a vytvářely ostrůvky bolesti, jako by chtěl vnitřek obrnit nebo vypudit cosi cizího kůží ven. “Je po bitvě!” zvolal muž, který předtím viděl znamení. “Ukázali jsme jim to!”

Válečná zkušenost Johna pronásleduje v myšlenkách i nadále. I když v dalším období přejde z lodě vojenské v loď výzkumnou a jede objevovat tajemnou Terra australis. Ukáže se, že služba na lodi, kromě prací, které vyžadují rychlost, má i práce, které jsou jako stvořené pro pomalé lidi. Taková služba v pozorovacím koši například. Zatímco rychlý se začne nudit a těkat, pomalému ubíhá příjemně a nic nepropase. A to, že zavolá o vteřinu později, když se na obzoru něco objeví, nehraje roli. Ostatně na jiném místě se dozvíte, že oblíbenou Johnovou zábavou na podzim doma bylo jít do parku vyhlídnout si list a dívat se na něj, dokud nespadne...

A tak John Franklin sice má mezi spolunámořníky pověst divného brouka ale postupně většina z nich uzná, že jsou situace, kdy se takový pomalý člověk může hodit. Jejich loď nakonec ztroskotá a John se vrací do Anglie jinou lodí. Takto jej charakterizují v rozmluvě jeho nadřízení:

“John Franklin, kadet, osmnáct let, přes tři roky na moři.”
“Spolehlivý?”
“Žádné výtky pane. První dojem, který dělá, je ovšem -”
“Ano?”
“Není to žádný čipera.”
“Takže nějaký liknavec, bábovka?”
“Možná, ale velmi zvláštního druhu. Žádné výtky. Bez něho bychom možná ani nepřežili.”
“Co se stalo?”
“Když už musel být dán konečně Investigator do starého železa, vypluli jsme ze Sydney spolu s Porpoise a Cato, ale po dvou týdnech jsme najeli na útes. Zachránili jsme se v jediném člunu a s malými zásobami a skončili na úzkém písečném pruhu země. Pevnina byla vzdálena nejméně dvě stě mořských mil.” “Velmi politováníhodné.”
“Když kapitán vyrazil v člunu směrem do Sydney pro pomoc, první muži to už vzdávali. Písečný ostrůvek vyčníval jen několik stop z vody. Nikdo nepočítal s tím, že to kapitán dokáže. Čekali jsme třiapadesát dní!”
“A Franklin?”
“Nikdy nepřestal doufat. Snad něco takového ani neumí. Vypadalo to, že se připravil na celá léta čekání. Zvolili jsme ho do ostrovní rady.”
“Co to má být?”
“Hrozila nám vzpoura. Franklin přesvědčil zoufalce, že máme dost času a že pomalá vzpoura je pořád lepší než rychlá. Ostrovní rada nám všem vládla.”
“To zní velmi francouzsky. Ale pro písečný ostrůvek možná vhodná věc. A co tedy tren Franklin dokázal zvláštního?”
“Již od prvního okamžiku začal budovat konstrukci k uložení zásob ve výšce. Když jsme byli po třech dnech hotovi, přišla bouře a přelila ostrov vodou, ne však jeho konstrukci se zásobami. Protože je Franklin tak pomalý, neztrácí nikdy čas.”

Do Evropy se vrátí včas (cestou bojují s Francouzi), aby stihl ještě bitvu u Trafalgaru, ve které znovu zabíjí a vnímá smrt kolem sebe. Po válce s Napoleonem ovšem přichází ještě boje na americkém kontinentu. Je zraněn a jen zázrakem přežije v bitvě u New Orleansu (kulka jej zasáhne do čela, projde pod kůži a pak kopíruje lebku aby mu v týlu prošla kůží ven). V halucinacích se dostane z bojiště. A vrací se zpět do Anglie, stává se válečným vysloužilcem.

Nadchne se tehdy módní vědeckou myšlenkou, že díky rotaci země je moře v okolí pólů bez ledu, že jde jen o to prokličkovat krami a pak se dostat severním průlivem do Číny. Je jmenován kapitánem lodi, která se má o to v rámci dvoučlenné flotily pokusit (byť je podřízen veliteli druhé lodi), a vyplují mezi Grónsko a Špicberky. Pochopitelně, že výprava je neúspěšná, obě lodě nakonec uvíznou v ledu a jen díky Johnově pomalé a promyšlené pohotovosti zachrání život a co se dá. Ale způsob, jakým si Franklin vedl a to, že svým zvláštním způsobem dokázal výpravu řídit, vedly k tomu, že se s ním vážně počítalo pro další úkoly. V té době už požádá o ruku módní intelektuálku Eleanor Pordenovou.

Je pověřen další výpravou (1819), tentokrát uskutečněnou vlastně po souši. Jeho úkolem je plavit se po řekách vnitrozemím Kanady k arktickému moři a hledat severozápadní mořskou cestu do východní Asie. S hrstkou společníků (někteří z nich se s ním zúčastnili už předchozí námořní výpravy) vyráží na cestu, která není dostatečně materiálně i technicky zajištěna, protože vlastně netuší, jakým problémům budou čelit. Doprovázeni místními trapery a Indiány putují k severu. Pak, s minimální výbavou a už bez Indiánů dojdou až k pobřežním Eskymákům, ale nedokáží s nimi navázat kontakt, získat potravu a hladoví a vyčerpaní se vracejí zpět. Většina jich cestou zešílí, zahyne nebo zmizí, vypukne i kanibalismus a sobectví plnou silou, ale nakonec dojdou ke srubům v indiánské oblasti, kde přečkali předchozí zimu. Jedí boty a oškrabují sobí kůže, neschopni pokračovat, Ale Indiáni vedeni členem výpravy, kterého Franklin poslal napřed pro pomoc, je najdou a oni jsou zachráněni. Přestože výprava znamenala smrt většiny účastnmíků, jen Franklinově rozvaze mohli děkovat ti, kteří přežili.

Franklin se vrací do Anglie, a své zážitky zpracovává do knihy, která se stává bestsellerem. Je tím, který jedl boty, a který došel až na sever Kanady. V roce 1823 se žení a stává se ozdobou salonů. Narodí se jim holčička Eleanor Ann, ale Franklin znovu vyplouvá přes moře na druhou cestu po souši k Arktickému oceánu, zanechávaje doma nemocnou ženu. Ta umírá.

Druhá cesta po souši, v letech 1825 až 1827, byla tak lehká a šťastná jako dětský sen o prázdninách.

Všechno uměli a mnohé se ještě přiučili. Franklin nechal postavit dobré čluny pro cestu po řekách a průzkum pobřeží, proviantu bylo dost, spojení s opěrnými body Společnosti pro obchod s kožešinami nebyla nikdy přerušena. Jediné nebezpečí mohlo hrozit ze strany nepřátelských Eskymáků. Ale to bylo velké štěstí: setkali se pouze s kmeny, které jim oplácely to, co oni s sebou přinesli: neohroženost a vzájemnou přízeň. Franklin psal a učil se všechno, co viděl a slyšel, neboť jedno bylo jisté: Eskymáci zde žít mohli, a když žil člověk jako oni, dokázal to také. Augustus byl opět s nimi a překládal mu všechno důležité i zdánlivě nedůležité. Franklin pozměnil nyní svůj způsob vidění na nový způsob kladení otázek. Přišel na to, že nemá smysl klást navádějící otázky, na něž byla pouze odpověď ano nebo ne. Eskymáci odpovídali na tyto otázky z pokřivené, zavádějící zdvořilosti vždy ano. Franklinovo nejdůležitější slovo se tudíž stalo Jak.
Jeho poznámkový sešit se plnil: “Erneinek je harpuna s tulením měchýřem, angovak velké kopí, kapot malé, nuguit vrhací šipka na ptáky.” Každý nástroj měl svůj smysl, a chtěl-li s ním člověk umět zacházet, bylo co se učit: soustředění, bez něhož člověk v této pustině nic neviděl ani nic neulovil. A nic neulovit znamenalo zemřít.
Štěstí bylo také, že Back konečně pochopil, co je důležité. Možná dospěl, možná prostě pochopil, jak spolu souvisejí objevování a pomalé pozorování, a ještě víc: “Máme-li oproti Eskymákům vyšší inteligenci a zbraně, potom je inteligentní dokázat s nimi vyjít i beze zbraní” prosím pěkně, věta od George Backa, poručíka válečného loďstva!
Oděv Eskymáků: spodky z opeřené stažené kůže alkounů, kalhoty z liščí nebo medvědí kožešiny, punčochy ze zaječí srsti, lůžka z kožešiny tura pižmového - těm nemohlo umrznout vůbec nic! Přestože bílí vzali čluny s sebou, naučili se, jak dělat dobré čluny z rozštěpené mroží kůže a kostí. Zapamatovali si také, jak lze nechat zmrznout kožešiny a zásoby masa, aby z nich byly saně. To šetřilo váhu a psům ulehčilo námahu. Dřevěnými noži řezali cihly ze zmrzlého sněhu a stavěli ledové chýše, jež udržely teplo lépe než jakýkoli vojenský stan. Mnohé z toho, co s sebou Evropané vlekli, se brzy ukázalo jako zbytečný balast, ohrožující jejich existenci.
Jednou si Franklin zapsal do poznámek: “Vlastně nemůžeme být šťastnější.”
Poznatky se množily geometrickou řadou, a z pohledů a chápání souvislostí byli rozjaření, působilo to až opojně. Když Back poprvé po hodinách čekání harpunoval tuleně, který vystrčil nos jen na půl vteřiny z ledového otvoru, roztančil se radostí po ledě, uklouzl, přistál na zádech a celý rozzářený zvolal: “Dokážu to!” Zkoušel to mnohokrát, ale nešlo mu to. Jak to, že se to nakonec dokázal naučit? Mohl být člověk rychlejší, než byl? Franklin měl pro případ nouze svůj ustrnulý pohled, ten zprostředkoval rychlost výběrem, nikoli však zrychlenou reakcí. “Jak jste to udělal, pane Backu?” zeptal se. “To je velmi jednoduché, pane, nesmíte myslet na nic jiného než na tu jedinou věc.” “To mohu,” řekl Franklin, “ale když se já soustředím na jednu jedinou věc, znamená to: vnikne do mého myšlení, až ji má hlava přesně zná.” “Ale to právě není ono!” odpověděl Back. “Jen malá část mozku se toho může účastnit, ta, jež rozhoduje o provedení zásahu. Zkuste si to jednou sám!” Franklin váhal. “Musím si nejprve řádně rozmyslet, zda to opravdu jde. Potom to zkusím,” odpověděl. Věděl, že nikdy nebude schopen zabít tuleně. Ale to, co slyšel, jej zaujalo.
Back donesl tuleně k ledovým chýším. Snědli syrová játra a naučili se: lovec nedostane z kořisti nic, loví pro ostatní. To se hodilo k franklinskému systému - mohli nad tím alespoň uvažovat.
Severozápadní průjezd sice nakonec nenašli, ale výprava byla přesto úspěšná. Prozkoumali a zanesli do map značnou část pobřeží, přivezli s sebou četné a dobré etnografické záznamy. Od ústí řeky Coppermine až k Behringově úžině byl průběh severozápadního průjezdu jasně znatelný. Zbýval jen kus mezi Hudsonovým zálivem a Point Turnagainem.
Kde byl “nejpyšnější bod” cesty? Franklin rozvinul Eleanořinu vlajku u ústí velké řeky, která nesla název podle svého objevitele Mackenzieho.

Po návratu do Anglie se sice Franklinovi dostane uznání, ale protože je patrné, že i kdyby se podařilo nakrásně cestu najít, nebude pro led po většinu roku splavná, další cesta na severozápad nepřichází do úvahy. Franklin si připadá jako celkem zbytečný člověk. Zasnoubí se sice a ožení s Jane Griffinovou, vychovává dceru, je za zásluhy povýšen na šlechtice, tělnatí a píše knihu o druhé cestě, ale nová práce pro něj není, a když je - velet válečným lodím - odmítne.

Nakonec dostává nabídku stát se guvernérem Tasmánie a přijímá ji.

Ráno opět to obtěžující napětí za krkem. Potil se a házel sebou sem a tam. Ale to patří ke každé důležité práci: strach a panika se hlásí ke slovu včas. Jednou uslyšel promlouvat hlas: “Jestli je něco, co neumíš, Johne Frankline, tak je to politika!”
Bylo mu ted přes padesát. Spolu s rostoucí zkušeností se hlásila i jeho smrt, nabývala postupně obrysů: možná ještě deset, možná dvacet let. Ale dům stál, John na něm již nepotřeboval nic měnit, dokud trámy nepodlehnou hnilobě.
Kolonie se 42 000 lidmi. Dobře. Koneckonců byl guvernér cosi jako kormidelník. John řekl: “Je to otázka navigace!” Četl spisy o správním a trestním právu, vštěpoval si do paměti společenské skupiny a jejich možné zájmy. Vmyslel se do situace majitele půdy, který chtěl mít levnou pracovní sílu, obchodníka ve městě, který potřeboval dobře vydělávající zákazníky, a úředníka, který toužil po dvojím: chvále a půdě. Usilovným přemýšlením přišel na to, co chce trestanec: spravedlnost, rovné zacházení a především naději!
Hodiny postával John na palubě, zkoumal táhla, stěhy, vanty, parduny až k samým vrcholkům Fairlie a přemýšlel o pohyblivém a pevném lanoví vládnutí, od finančnictví až k rychlostem pohybu tříd. Jen ten, kdo je připraven, dokáže rozpoznat varovné signály.
Politika se nebude v mnohém lišit od navigace. Hepburn to viděl stejně.

Jakkoliv Franklinovy myšlenky jsou dobré a reforma, kterou prosazuje, moderní a historie mu dá za pravdu, nakonec díky spiknutí úředníků a patriciů je jeho cekové působení v Tasmánii hodnoceno nejednoznačně - ani jako selhání, ani jako úspěch. Zajímavé je, že v té době jeho pomalost už není tak nápadná. Jednak starší lidé jsou sami o sobě pomalejší než mladí a jednak mocní tohoto světa hovoří pomaleji - po několika slovech - a mají právo na odmlky.

A tak se znovu vrací do Anglie a dostává poslední možnost vést polární výpravu severozápadním směrem. Lodě ale uvíznou v ledu a je jasné, že se odsud nedostanou. Navíc Franklin dostává mozkovou mrtvici a ochrne na polovinu těla. To všechno téměř na konci cesty. Z lodi je vyslána pěší výprava, která od východu dojde tam, kam Franklin za předchozí výpravy od západu. Průplav je objeven, ale lodě se jím nemohou dostat. Jsou zamrzlé v ledě. Franklin umírá a je do něj pohřben. Jeho posádka má dostatek potravin, ale díky tehdejší úrovni medicíny není v nich dostatek vitamínů. Kurděje. A až tehdy pěší cesta do vnitrozemí do základen Kožešinářské. Nikdo nedošel. Ani kanibalismus nepomohl. Pomřeli všichni. Až po několika letech záchranná výprava, financovaná jeho ženou, nachází stopy po výpravě. Tělo Sira Johna Franklina nebylo nalezeno nikdy...

Kromě košatého a vzrušujícího děje je kniha i fascinujícím námětem k přemýšlení - o tom, jak naše nedostatečnost v některém směru může být vyrovnána jinými přednostmi, o houževnatosti a o onom zvláštním pomalém ale neústupném poznávání a přeměňování světa. Pro Nadolneho šlo o velké životní téma, ke kterému prostudoval množství dostupných materiálů, a na které se dlouho připravoval. Zřejmě proto je výsledek tak dobrý. Kniha nesrší vtipem ani neobyčejným básnivým jazykem, je psána skoro dokumentárně střízlivě, ale na druhé straně není to suchopárný dokument, spíš uměřené vyprávění, kde se emoce zakrývají, ale jsou přítomny. A tak se na našem knižním trhu objevilo jméno, které by mohlo být opravdu zajímavé.

Jiří moravský Brabec

Sten Nadolny - Objevení pomalosti Volvox globator 1997, z německého originálu Die Entdeckung der Langsamkeit přeložil Radovan Charvát. 296 stran, doporučená cena 258 Kč, klubová 240 Kč. Náklad neuveden.

ZPĚT na titulní stranu