Rozhovor

Kapitán Kid
mistr mnoha uměleckých řemesel

Jsi původem Pražan, potom Liberečan, nyní Ústečan. Čím z toho jsi nejvíc? Z těch měst mám nejradši Liberec. Je to krásné město a navíc leží v klínu Jizerských hor, ve kterých, i když jsou zdevastované, pořád najdeš náš kemp, kemp osady Island, která se do mé trampské duše vepsala nejhlouběji.
Považuji se za Severočecha, protože si myslím, že i tak ubohá krajina musí mít své vlastence. Nemůžeme nenávidět krajinu jenom kvůli tomu, že jsme ji sami zprasili. I když já jsem to nebyl. Pochopitelně, že pokud píšu své detektivky, tak jsem Pražákem. Ale Praha, kterou navštěvuji dnes, už není Prahou mého mládí.

Vaše osada se jmenuje Island. Byl jsi někdy na tom opravdovém? Je mi to velice líto, ale nebyl. Mám ale přátele v Reykjavíku, se kterými si píšu, mám od nich samozřejmě spoustu materiálu. Nejen dvoustovky mapy, ale i turistické prospekty. Asi bych se tam vyznal, trefil bych tam, ale nebyl jsem tam.

Jak se porval s trémou
(a vynalezl židli)

Jak prosazoval modernu
(a točil klasiku)

To, že jsi stál u zrodu instituce, je důležité, ale já považuji za důležitější, že jsi spoluvytvářel a probojovával moderní trampskou písničku proti ortodoxním staromilcům. Na druhé straně jsi natočil desku Dávno již, kde zpíváš úplně staré věci, a ze zasvěceného bookletu usuzuji, že jsi je dost důkladně studoval. Proč? Nejen to. V nejbližší době vyjde druhá deska tohoto typu, která se měla jmenovat Dávno již II., ale bude se jmenovat pouze Staré trampské písně, kde jich bude dalších čtrnáct, a bude to ještě lepší. V Dávno již jsem si dovolil hrát písničky, se kterými jsem se setkával v posledních čtyřiceti letech v psaných zpěvníčcích, především holčičích. Proto tam bylo třeba Já bych si rád najal dům, to měla v padesátých letech ve zpěvníčku každá. “Dávno již” jsme zase zpívali s tímto textem J. V. Sládka ve Dvoj ce u skautů - já jsem foglarovec. Je tam z piety. Vlastně to nebyly tak úplně trampské písně.
V tomto novém budou čistě trampští autoři: Fořt, Ingriš... Myslím, že tam je řada písniček, které už nikdo neumí. Je tam třeba: V říši kaktusů, v háji bambusů, tam kde slunce věčně hoří. To je velice známé, ale zpívá to každý jinak a velice špatně. Ale abych vysvětlil důvody i postup na něčem, co už můžeš znát: Na Dávno již je John Zrzek. Text napsal Jaroslav Jan Paulík, a to nebylo žádný vořezko. Renomovaný autor. Autentický text jsem našel v sešitkové edici z 20. let Nové trampské písně klubu Kapitán Flint. To byly vlastně jen sešitky s texty. Tedy nejen bez not, ale i bez akordů. A tam bylo napsáno: zpívá se na melodii LO-NAH.
Všimni si, že u trampských písniček byli za autory považováni autoři textu. Říkáme, že Vlajka je od Jendy Kordy. Ale jeho je jen text. Ten trampové považovali za důležitější. Došlo mi, že trampové dělali ve dvacátých, třicátých letech to samé, co my později. My jsme se opičili po amerických lidovkách, které k nám tehdy přicházely, a tak jsme tam najednou měli spoustu kovbojů, a po rock and rollu, a tak nám to začalo dusat. Podobně oni vycházeli z tehdejších hitů.
Pokud jsem měl něco proti starším písničkám, tak to bylo tím, že jejich jazyk a myšlení zastaralo. Není to tím, že by byli blbí a my chytří, ale tím, kdy žili. My bychom psali na jejich místě stejně. Když si přečteš knížku z dvacátých let, tak tě zarazí nejen infinitivy na -tititi, ale i slovosled, slovní zásoba. Když si přečteš i noviny z dvacátých let a dáš si to dohromady, tak ti k tomu texty tehdejší trampské písně sedí. Oni tak tehdy prostě mluvili a mysleli. To je obraz doby. Mně vadilo, když tak někdo psal v letech šedesátých, protože to neodpovídalo jeho době.
To samé platí i o jiném umění. Dneska se na něj díváme jako na památku, a stejně se musíme dívat i na staré trampské písničky. Proto jsem se rozhodl nahrát je co nejautentičtěji. Někteří trampové, které jsem do té doby považoval za rozumné, mi říkali: “No jo, ale jak my to děláme, to je lepší.” To je blbost. To je jako kdybych přišel do symfoňáku a řekl: “Klucí, budeme dělat Beethovena, pátou, ale jinak. My jsme vymysleli lepší melodii.” To nejde, stejně jako nelze přemalovat něčí obraz.
Zpět k Johnu Zrzkovi. V notách nikdy nevyšel, ale vypátrali jsme klavírní výtah LO-NAH. Jistě, je možné, že už ti trampští autoři ji nezachytili přesně. Nebyly tehdy magnetofony, třeba neuměli na klavír. To už nikdo nezjistí. Ale my prostě našli původní melodii a Karel Tampier je velice inteligentní hudebník, takže se snažil z klavírního výtahu, který se vlastně dělal tak, aby co nejvíc z původní aranže orchestru zůstalo zachováno, odvodit party jednotlivých nástrojů. Myslím, že se mu to povedlo docela dobře. Byl bych rád, kdyby se našli lidé, kteří by to použili jako studijní materiál. Proto i u nové desky bude dost obsáhlý booklet.
Točím to proto, že těm písničkám mnoho dlužíme tím, že je zpíváme chybně. A ještě jeden důvod: Já už jsem měl loni na Trampské Portě konflikt, když přišli ti starší pánové vyčítat těm mladým, že to co dělají, je falešná exotika, falešná romantika, vůbec to není trampské. A já jim říkám: “Co vy jste zpívali? “ a oni: “No, my jsme zpívali o sobě! Tam byla vždycky ta holčička, jiskřičky, ohníček, hvězdičky.” A teď když si poslechnete písničky z dvacátých let, první trampské, tak najednou samá exotika. Šanghaj, krásné etnografické kiksy, každý je tam dobrodruh a drsňák. Letos jsme na Portě vyhlásili Portu klasiků. Ten název je nešťastný, ale jde o to, že jsme vyhlásili nepovinnou soutěž: Kdo chce, může udělat jednu písničku do roku 1945 a my za ni udělíme zvláštní cenu. Vím, že Čtyrlístek, který loni vyhrál, udělal Johna Zrzka podle mé desky. A to potěší.

Svou novou desku Staré trampské písně vydáváš u firmy Tonus. Proč? Líbí se mi na nich, že věnují maximální pozornost reklamě. Navíc jsem si lidsky porozuměl velmi dobře s panem Nejedlem, jejím majitelem, který mně nevydává jen proto, aby vydělal, ale i proto, že to sám rád poslouchá. Pracovali jsme bez větších administrativních problémů při sepisování smlouvy a jiných úřednických záležitostech, a to bohužel není u nás pravidlem. A jestli má ten paján být úplný, tak ještě cítím, že spolupráce s touto firmou má perspektivu. Mají zájem o další projekt podobného typu, a to je fajn, ne?

Jak rozum vyhrál
(a blbost neprohrála)

Kapitán Kid je amatér
(a Jaroslav Velinský profesionál)

Na poslední autorské desce zpíváš: Co píšu, dá se ještě číst. Dostal jsi cenu za nejlepší detektivku loňského roku Smrt perského prince a aby toho nebylo málo jsi navržen i na cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu při české sekci World SF za nejlepší původní knihu v roce 1995 za své Engerlingy. Jsi spíš muzikant, zpěvák nebo spisovatel? Už ve svých čtrnácti jsem snil, že budu spisovatelem. Nikdy jsem netoužil být zpěvákem a nikdy jsem se jím necítil. Mohl jsem psát i prosté písničky a na objednávku, ale vždycky mi šlo o to, abych nešel pod laťku, aby tam to řemeslo bylo. Kdysi byly obdivovány mé rýmy, ale já prostě věděl, že nemůžu rýmovat den-sen-ven. To jsem třeba vyčítal Wabimu Ryvolovi, kterému to bylo jedno. Chtěl jsem být spisovatelem, a to se mi splnilo v době, kdy to je třeba finančně na nic.
Loni my vyšly čtyři knížky. Tu, za kterou jsem dostal cenu za detektivku, mi dosud vydavatel nezaplatil. Další můj loňský román Engerlingové jsou nominováni jako jedna z pěti knih na titul sci-fi roku.
Přiznám se, že na polici mám tuto loňskou cenu AIEP - obyčejný diplom v tubě, Golema z roku 1985 jako cenu za nejlepší sci-fi povídku roku (Den a noc, vyšlo v antologii Stalo se zítra - pozn. autora) a sedm Port. A nejvíc si vážím toho diplomu, protože ten jsem dostal od české sekce uznávané mezinárodní organizace spisovatelů detektivek. Vážím si i Golema, protože tam jsem pobil Ondru Neffa. Cen za literaturu si cením mnohem víc.
K muzice mám přístup jako ke hře. Hrozně mi vadí, když lidi v našem žánru jdou tvrdě po profesi. To znamená: tady je Gott, pak já nevím kdo další, a najednou Honza Nedvěd. Rozumíš, v jedné řadě. Já se necítím do téhle řady patřit. Pro mně to byla jen hra: Hele, mně se povedlo napsat písničku! Chvilka radosti, ale žádné důležité závěry. Vždycky jsem měl pocit, že Porta by taková měla být. Jakmile se kapely začnou považovat za špičku naší music, a je lhostejné, co si dáš před to slůvko music, protože všechno nakonec splyne do mainstreamu, tak to se mne netýká. V literatuře se považuju za profesionála, v hudbě jsem amatér. Nemám konzervatoř, neumím tak dobře řemeslo.

Co podle tebe chybí mladým trampským kapelám? Myslíš, že jsou řemeslně horší, než jste byli vy? Já nevím. Těžko můžu říkat my, protože jsem se dost lišil od ostatních v mé generaci. V době kdy jsem psal Krinolíny či Jenoféfy jsem už dlouho poslouchal vážnou muziku. A to bohužel nikdo z mých současníků nedělal. Jsem ovlivněn muzikou jiného druhu. Občas se mi z ní objevují v písničkách citáty. I proto jsem na Schizokrajných láskách do Čekání vložil Beethovena. Čekání považuji za předěl, asi bych od této písničky začal psát jinak.
Mladým prostě chybí řemeslo. Ale to chybí mladým vždycky. Nahrazují ho takovým tím nadšením, ajfrem. Píšou dobré věci i spoustu věcí zbytečných. Myslím, že by měli mít hudební rozhled po ostatní muzice.
Když Miki Ryvola asi před deseti lety vychrlil sadu písní typu Co zbejvá nebo Do ptačích ploutví a rybích křídel, tak najednou byly ty písničky jiné než před tím. Víš proč? Musel si jít lehnout do nemocnice a vzal si s sebou příručku o jazzových harmonických postupech. Tam měl čas ji prostudovat, promyslet a zjistil: “Aha, ono to jde takhle!”
To je hrozně důležité. Čím víc toho víš, tím spíš si z toho můžeš brát a vytvořit si určitou syntézu. Dostat se k tvaru, který je tvůj, ale zahrnuje to. To třeba zjistíš, když vidíš muzikanta na place, je skvělý třeba v country, a když pak má zahrát zmenšený akord G dur, neví, co to je. Jede jen po svém provázku a když má udělat vlevo vbok, najednou neví jak.
Nechci se tě ptát příliš na soukromí. Ale když vyšla Tmavá studnice, tak všichni asi tušili, že je v Oto Finkovi kus tvé autobiografie. Kolik? Ota Fink dělal ve stejné fabrice jako já, bydlel ve stejném domě na Skalce a chodil randit do stejného háječku. Já jsem ale, na rozdíl od něj, žádnou mrtvolu nenašel.
I ta Barikáda, kde jsme hráli s taneční kapelou, existuje. Tu poznámku, co je tam uvedená, že veškeré postavy jsou vymyšlené, nesmíš brát vážně. Ony existují. Dokonce, když vyšla knížka, tak se k nim dostala - a nakonec došlo k setkání století. Celá dílna se sešla. Včetně Růženy, která vypadá pořád dobře, i když je babičkou. Přinesla fotky, co dělal Jirka Rubešů, v mé knize bubeník Bureš, kde drží v ruce Rudé právo a má brýle Okula. Přesně jako v knížce.

Musím prohrabat knihovnu a Tmavou studnici znovu najít. Docela se mi po ní zastesklo. Napadlo mne, když se za Kapitánem Kidem zavřely redakční dveře a Jaroslav Velinský šel vymáhat peníze od vydavatele. Jo, a tu cenu za sci-fi roku vyhrál taky.

Diskografie Kapitána Kida:

Bibliografie Jaroslava Velinského:

ve sbornících:

divadelní hra