ZPĚT na titulní stranu

Co chci říci

Impulsy tohoto léta

I.

Několik vět úvodem

Před deseti léty, v červenci 1989 podepsal jsem Několik vět. Stalo se tak na Frýdštejně a tím, kdo mi poskytl podpisový arch byl Jan Rejžek. Protože před tím lovil podpisy na oslavě padesátých narozenin národního umělce Karla Gotta, octl jsem se tak v těsném sousedství Marie Rottrové.

Musím přiznat, že Honza nebyl prvním, kdo mi k podpisu Několik vět nabízel, už na Portě o týden před tím to byl Standa Zárybnický neboli Houla. Tomu jsem to musel odmítnout, neboť jsem slíbil Milanovi Kaplanovi, že to podepíšu až po Portě. Milan byl dramaturgem scény v pavilonu R a já jeho zástupcem. Na onu scénu jsme chtěli přivést a přivedli nonkonformní divadla a jiné rebely, a Milan se bál, aby můj případný podpis nezhatil chod tohoto projektu. Teď si myslím, že to bylo možná zbytečné. Nejpronikavější představení bylo monodrama Dnes naposled od Přemysla Ruta s Břetislavem Rychlíkem v jediné roli - příběh o tom, jak režim stojí na posledním člověku, který bez uvažování poslouchá nalinkovaný program. Rovněž si pamatuji, že jsem toho léta už před tím vystoupil s kritikou ideologické cenzury písniček, a že to mělo jakýsi ohlas, takže si mne vyhlédl pan režisér Císařovský a požádal na Portě o rozhovor pro jakýsi dokument.

Byl jsem připraven povídat o svobodě tvorby, on si mne postavil do světla, kameraman mne zabral, zvukař na mne namířil mikrofon a pan Císařovský bez jakéhokoliv varování pravil: "Co soudíte o zákroku policie na Palachově týdnu v Praze." A do prdele, pomyslel jsem si a vyblekotal, že demonstrace jsou až posledním řešením, a že možná ještě nebyly vyčerpány všechny prostředky, proto shledávám vinu na straně demonstrantů. Pak jsem polknul, a pravil, že ovšem na straně policie shledávám vinu daleko větší, protože nebyl-li prostředek demonstrantů zcela adekvátní, byl prostředek policie zcela neadekvátní a to je rozdíl. A největší vinu shledávám u těch, kteří tu policii řídili. Zmlkl jsem a přemýšlel, jak to naformulovat dál. Než jsem se dopracoval k tomu, co asi mělo být závěrem, že tedy po tomto zákroku už je každá demonstrace legitimní, pan Císařovský se mne zeptal, co říkám na Nové myšlení a Perestrojku. I pravil jsem že nic, protože já jsem před tím podobnými bludy netrpěl, nemám na svém myšlení co měnit, že se mne to tedy netýká, ale myslí-li to ti lidé vážně, je to lepší než nic.

On mi poděkoval a mně se třásla kolena. Vyvolá to, udělá film, promítne ho, a zavřou nás oba, bylo mi jasné. O půlnoci, po představení točil s Břéťou Rychlíkem v našem pavilonu. A Břéťa klidně hovořil o tom, že zavírat Havla je svinstvo. Zavřou nás víc, pomyslel jsem si, a těšil se, jak si s Rychlíkem popovídám při lepení pytlíků. Jinak jsem tam měl hned při prvním vystoupení pěkný průšvih. S Honzou Gogolou, který vedl pěvecké recesistické sdružení Tomahawk jsme vymysleli takový vtípek. Ten soubor byl asi třicetičlenný a já je představoval jmenně a oni přicházeli na pódium. Vypadalo to asi takto: "První - Jan Gogola, druhý - Josef Novák, třetí - Karel Dvořák, čtvrtý - Václav Laciný, pátý - Zdeněk Kovář, šestý - Filip Beneš, sedmý - Bedřich Vaclík, osmý - Bohdan Mlčoch, desátý - Jaromír Uchytil" a tehdy ke mně přišel Gogola a něco mi šeptal do ucha. "Devátý?" podivil jsem se? "Že jsem zapomenul na Devátého? Kdepak! Na Devátého rozhodně nezapomínám. Ale není tady. Někde se skrývá." No prostě žertík mírně pubertální a silně politický. Ani jsem nedouváděl a už jsem musel na štáb vysvětlovat Šloufovi a spol, co to mělo znamenat. Tím pádem tam nebyl udavač a nezaznamenal, že Jirka Dědeček, vystupující po Tomahawku ukončil vystoupení slovy: "No už budeme končit, abych nepřišel o zprávy se svou oblíbenou hlasatelkou Lídou Rakušanovou." Na oné Portě pak své názory dalo najevo velmi svobodomyslně mnoho písničkářů, kteří už měli podepsáno. Odvaha jednoho zvyšovala odvahu dalších. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Já z Porty odjel do lesů a týden putoval na Frýdštejn se zastávkou v Praze. Tam jsem do Radioporty měl za úkol načíst asi pět svých fejetonů. Když jsem tam přišel, už tam pobíhal nějaký bašibozuk se seznamem v ruce a vyškrtával ze scénáře jména těch, které četli na Svobodce v předchozích dnech. Nohavica - pryč, Plíhal - pryč, Merta - pryč. Pravil jsem režisérovi: "Pane režisére, než to odvysíláte, já už to taky budu mít za sebou, tak snad ani nemá cenu, abych to četl." A režisér mi řekl, že to bude záležet na tom, kdy mne přečtou, ať si ale o sobě moc nemyslím, že na to prý je na Svobodce dlouhá fronta a zaracha je až po přečtení. Oni v rádiu se děsí, co budou dělat dál, protože po čase nebudou mít koho vysílat.

Mezitím potměšilý Michal Jupp Konečný jako autor Radioporty přinesl něco s Hutkou, bašibozuk přiběhl, podívá se: Hutka, projde seznam signatářů, nenajde ho tam a kejvne, že ten tam být může. A já si říkám, kdo první pustí Kryla?

A pak zase do lesa a chodit po cestičkách a přemýšlet, co to pro mne znamená. Že si musím říci, kdo jsem, kam patřím, co z toho pro mne morálně plyne, a že se něco podstatného v mém životě mění, protože už nechci jen psát do samizdatu a doufat, že to projde, protože už se nechci na pódiu kontrolovat, i když jsem si asi dovoloval poměrně dost, protože prostě něco nastává. A přišel jsem na Frýdštejn a recitoval v půli července z pódia o angažovanosti a vzdoru a ta báseň obsahovala proroctví: "Sejdem se pod koněm svatýho Václava, já budu mít kytku a možná se i políbíme, kolem nás lidiček, no hromadná oslava, a to co tu je, dočista proměníme." A dostal jsem za to cenu Frýdštejnský nočník jako umělec večera, a to tam byli přátelé a význační umělcové jako třeba Ivan Hoffman, Petr Skoumal, Jan Burian, Jirka Dědeček a další, v zákulisí s námi seděl Honza Rejžek, Vojta Lindauer, Vláďa Mlynář, Ivan Klíma. Jo, jo, hezký rok.

A ten rok jsem byl od konce června nezaměstnaný až do září a tak jsem si mohl promyslet ty své otázky, a pak jsem se snad mohl zachovat jako slušný člověk, který ví, co chce, a pomoci něco pošoupnout dopředu.


II.

Po deseti letech

Když se podíváte, co se stalo s lidmi, kteří vystupují v první části příběhu za uplynulých deset let, je to docela legrační leporelo.

Rozhněvaný mladý muž Jan Rejžek stíhá udavače ve svých článcích a v televizní Katovně. Je stále sršatější a sršatější.

Elegantní dáma Marie Rottrová sice asi zmizela z výsluní hitparád, ale vkus má i nadále a její starší písničky mají svůj stabilní okruh posluchačů. Při svých zřídkavých vystoupeních si na nezájem publika stěžovat nemůže. Podepsala Impuls 99.

Standa Houla Zárybnický spáchal téhož roku v prosinci sebevraždu skokem pod rychlík. Je po něm smutno mnoha lidem. I mně.

Milan Kaplan vydělal peníze na Miss monokini a založil si reklamní agenturu a další aktivity. Je relativně úspěšný podnikatel.

Jaroslav Císařovský natočil skvělé mystizující dokumenty o Čechách a jejich tajemných rozměrech. I několik dalších dobrých dokumentárních filmů. Ten rozhovor se mnou nikdy snad v žádném z nich nebyl.

Přemysl Rut vydal několik skvělých knih, v televizi nějakou dobu měl pořad, který byl asi tak intelektuálský, že mu ho ukončili a teď občas mluví do rádia a občansky se angažuje jako slušný katolík. Podepsal Impuls 99.

Břéťa Rychlík téměř skončil s hraním, o to víc točí i dokumenty o mizejícím horňáckém životním stylu a občansky se angažuje velice často. Podepsal Impuls 99.

Jan Gogola mladší vystudoval novinařinu a pak studoval snad ještě FAMU. Kamarádil s Vaculíkem, dělal do Literárek, ale nějak už jsem ho dlouho neviděl. (Další jména členů Tomahawku jsem si vymyslel, to jste jistě pochopili.)

Stanislav Devátý udělal politickou kariéru jako šéf BIS a teď se slušně živí advokacií. Slušně živí ve smyslu, že je z ní slušně živ.

Šlouf je Zemanovou paží. Asi se má taky finančně dobře. Svědomí má čisté, nepoužité.

Jirka Dědeček recituje v televizi poezii, vydal pár výborných desek a několik knížek, patří rovněž k rozhořčeným mladým mužům a lovcům udavačů, svěřil se mi, že už asi nebude chodit k volbám.

Lída Rakušanová se živí publicistikou už z Prahy a občas je i v televizi. Napsala dost servilní knížku o Havlových. Podepsala Impuls 99.

Jarek Nohavica se stal docela všeobecnou hvězdou, především díky dětskému albu Tři čuníci. Natočil i dobré desky pro dospělé. Je pozitivně lustrován a Rejžek ho nemá rád. Ostatní na to kašlou a rádi ho mají.

Karel Plíhal píše ty nejkrásnější a nejkřehčí písničky a jako hudební režisér pomohl na svět mnoha hezkým deskám. I jedné s mými texty. Občas trpí návaly marnosti. Není pozitivně lustrován.

Vladimír Merta vydává desky se staršími písničkami a píše nové. Jeho televizní i jiné komerční aktivity nedopadly nic moc, publika má pomálu, ale natočil několik skvělých dokumentů. V jednom jsem účinkoval, ale ten nejlepší byl o Idě Kellarové.

Michal Jupp Konečný dál organizuje své folkové koncerty jako spolumajitel Folk&Country s. r. o., má svůj pořad v TV (Zahrada) svůj časopis (Folk & Country), který mne zaměstnává, volí pravici a nadává na různé nesmysly, které natropila.

Jarda Hutka se vrátil, nějakou dobu vystupoval, pak ne, teď zase jo. Proslul jako ten, kdo řekl o ministru Dybovi, že je gauner a soud mu nakonec dal za pravdu, že má právo to říkat. Vydává většinou své staré věci v edici samopal. Podepsal Impuls 99.

Karel Kryl se vrátil jen na půl, byl žlučovitý a nespokojený, umřel, už je to pět a kus roku. Jeho písničky z dob pozdějších nedosáhly slávy těch z Bratříčka, Maškar a Rakoviny.

Ivan Hoffman zakládal bratislavskou redakci Svobodné Evropy, pak šéfoval Rádiu Alfa, pak přešel do Radiožurnálu, kde je šéfkomentátorem a má na starosti Radiofórum. Několik jsem jich s ním a pro něj moderoval. Kytaru pověsil na hřebík, když jeho labutí píseň Slúbili jsme si lásku byla zároveň jeho největším hitem. Podepsal Impuls 99.

Petr Skoumal občas moderoval v televizi, napsal moc skvělých písniček pro děti i dospělé a žije si asi docela v pohodě.

Vojta Lindauer dělal a asi ještě dělá časopis Rock & pop. Podílel se na televizním seriálu Bigbít. Jeden z mála, s kým jsem se od té doby neviděl, tak nevím.

Vladimír Mlynář dělal novináře, pak ministra a teď je poslancem za Unii Svobody. Občas byl příliš rychlým střelcem, ale celkem vzato si myslím, že většina toho, co dělal a dělá, má hlavu a patu a je dílem slušného muže.

Ivan Klíma je konečně zase vydávaným spisovatelem knih výborných i o něco horších. Podepsal Impuls 99.

Jak patrno, ti lidé z toho příběhu takřka všichni něco za těch deset let udělali, někde stojí, něco znamenají. To je fajn. Pokud se speciálně zmiňuji o tom, že někteří z nich podepsali prohlášení Impuls 99, má to i jiný význam, než že jsem ho podepsal taky. Doba se mění, signatáře teď můžete najít na internetu www.impuls99.cz a nemusíte čekat, až to budou někde hlásit rušeno rušičkou. Taky už za podpis nikomu nic nehrozí, kromě toho, že si ho budou různí Mackové, Šloufové a jiní brát do úst. No a co? Naděje, že si popovídám s Břéťou nad pytlíky je nepatrná. A člověk by si měl po těch deseti letech asi znovu udělat čas a zeptat se, kam to jde a proč. Prostě ten impuls tohoto léta je pro mne i otázkou po vlastním smyslu. Osobním, republiky, a možná i celého světa. Takže máte-li chuť...


III.

Hlavní hrdina

V létě 1989 mi bylo jasné, že to tady jednou rupne. Počítal jsem s tím, že tak do pěti let. Říkal jsem si, že teď už má cenu něco dělat, protože to může přiblížit o nějaký ten den bod zlomu. Počítal jsem s tím, že si to mohu odnést nějakou persekucí, ale věřil jsem, že ji půjde přežít, že se vyplatí. Romantismu v tom moc nebylo. Rovněž jsem se toho léta rozhodl, že se z katolíka matričního stanu katolíkem praktikujícím. Aby bylo jasno, křesťanem už jsem byl. Modlil jsem se denně, v Bibli jsem si četl a přemýšlel o ní, snažil se dodržovat Desatero, i do kostela jsem občas zašel, ale ke zpovědím jsem nechodil a biřmován jsem nebyl.

Když to pak ruplo, cítil jsem se skoro podveden, že to bylo brzy. Že jsem toho pro své osvobození udělal málo. Pak jsem si to obrátil. Mohl jsem začít o něco dřív, všichni jsme mohli začít o něco dřív, bušit do toho o něco silněji, některé z těch kompromisů ba zrad, které jsme spáchali, jsme mohli neudělat, a přišlo by to o pár dní dřív. Třeba 28. října. Že pár dní nic neznamená? Moje výčitka svědomí má jméno Jan Skácel. Kdyby to ruplo 28. 10. dožil by se toho. A možná by ani neumřel na začátku listopadu, protože by jeho srdíčko dostalo nový elán.

Hned po revoluci jsem věděl, že chci dělat kulturu a v kultuře. Skoro hned mne napadlo, že bych mohl být novinářem, to co jsem psal do samizdatů a různých zájmových tiskovin změnit v profesi. A skoro hned jsem si řekl, že bych se měl začít učit. I jsem se něco opravu učil z příslušných tiskovin. Ale toužil jsem hlavně vést klub pro mladé. Můj sen byl, že povedu nějaký pěkný křesťansky zaměřený klub, kde budou pořady hudební, diskusní a všelijaké, kde budou lidi vnímat a učit se i tvořit sami. Místo toho mi dali funkci ředitele ObKS Poruba a snažil jsem se udržet to zařízení nad vodou a (řečeno módní terminologií) transformovat ho. Nějak jsem to ustál, ale zjistil jsem, že to dělat nechci. Nu a šel jsem na volnou nohu.

To začlenění do církve jsem v první fázi zvládl slušně. Dokonce se mohu pochlubit jistou pílí, že jsem každý den krasopisně (na své poměry) přepsal jednu stránku Nového zákona a meditoval nad ní. V roce 1991 jsem navíc celkem zvládl i zlepšení fyzické kondice. Přešel jsem na vegetariánskou stravu, zhubl na velmi slušný tvar, skoro vyřadil alkohol.

Od té doby je to chátrání. No snad v tom psaní ne tak úplně, člověk se přece jen něco naučil. Ale v duchovním životě jsem nikam moc dál nedošel, naopak, občas mi lenost brání v plnění základních povinností křesťana. Takže to, že nesmilním, neloupím a nežádám manželky bližního svého ni statku jeho, je způsobeno leností, nikoli ctností.

K pojídání masa jsem se vrátil, i když se snažím krotit, protože vím, že kromě mne to zatěžuje i životní prostředí. Skoro se nepohybuji a ztloustl jsem natolik, že na to možná brzo zemřu. Nemám ale nějak sílu s tím něco dělat, jako by mi bylo lhostejno, jestli budu žít nebo ne. Asi je. A nebo možná doufám, že až bude nejhůř, proberu se.

Angažuji se na místní úrovni. Dělám v Kuřimi jakési noviny, o kterých si myslím, že nejsou zlé. Občas pomůžu s organizací něčeho smysluplného. Nějak jsem se ale už smířil s tím, že jakkoli mám šanci ovlivňovat dění v obci, státní dění neohnu ani o milimetr. Ty tam jsou doby, kdy jsem poslance Dostála přesvědčil, aby urychlil zákon o majetku SSM. Urychlil, ale stejně si ho rozkradli, zatímco já jezdil na aktivy klubáků o tom, jak ho začít nejlépe využívat.

Nemohu říci, že bych byl zklamán tím, co se u nás za deset let stalo. Myslím si, že já jsem osobně svých dobrých předsevzetí a svých možností nevyužil o nic líp než celá společnost. Já jsem své smělé plány nerealizoval, a pokud je stejně tak nerealizovala i většina ostatních, musí výsledek mnoha dílčích nerealizací být celková nerealizace. To je jasné.

Otázka je, odkud může přijít impuls, nová energie, abych se sebou zkusil ještě něco udělat. A zda ten impuls může přijít k více lidem zároveň, čili jestli se jeho síly sečtou. Přiznám se, že většinou mi to připadá, jako by prostě vyprchalo nadšení i z těch kolem, a jako jsme se kdysi před deseti lety vzájemně nabíjeli, teď se spíš vzájemně uzemňujeme. Možná, že tím vznikla jakási zpětná vazba, kterou je třeba přeseknout, otočit ten proud energie a zase by chvíli dynamo šlapalo.

Přiznávám se, že letošní léto ve mně nastartovalo jistá přemýšlení a že doufám, že letošní podzim by mohl znamenat zvrat. Možná i proto, že mi některé věci přece jen vadí stále víc a víc, a že se tady objevily impulsy, které bych měl promyslet, a ze kterých by mohlo něco vyplynout pro budoucno. Ten první impuls jsem nazval Kladivo na Srpa, druhý Štampachovou větou a třetí strašením Nostrdamovým. To vše v mých myšlenkách doplňuje aktivitu, která se oficiálně jmenuje Impuls 99.


IV.

Kladivo na Srpa

Karel Srp kandiduje za ČSSD na senátora na uprázdněný stolec po Václavu Bendovi. Karel Srp byl hrdinou odboje. Byl totiž šéfem Artfóra - Jazzové sekce a ta dělala koncerty jako řemen, vydávala knížky, které člověk střežil jako oko v hlavě, a nakonec byla zakázána, a když pokračovala v činnosti, bylo její vedení, včetně Srpa zavřeno natvrdo. Nebyl jsem členem Jazzové sekce. Přihlásil jsem se, dostal jsem číslo 6222 a měl jsem poslat členský poplatek. Než jsem to stihl, zavřeli je. Kolega z Kuřimi to stihl, protože ty přihlášky vyzvedával osobně a zaplatil to na místě. Byl jsem naštvaný, že to nezaplatil i za mě (tuším šlo o 200 Kčs), ale když je pak do týdne zavřeli, byl jsem rád, protože jsem si myslel, že ty peníze jim stejně stát zabaví a podporovat stát jsem nechtěl.

Po revoluci Karel Srp nastoupil na minizvěrstvu kultury. Kamarádka Hanka Kocourková (co textovala písničky Betule pendule) vyhrála v roce 1990 nějakou cenu za poezii v USA a měla si ji jet převzít. Slibovali předávání v Hiltonu v Las Vegas, uvádí Bob Hope, přenáší televize. Náklady na místě a jakýsi honorářík hradí pořadatel, cestu hradí laureáti. Šla Hanka na ministerstvo, jestli by jí to nezaplatili. Ani mi nevadí, že řekli ne, i když za nějakých třicet tisíc mít našeho člověka v americké televizi mi připadá slušné, ale to, že první Srpova otázka byla: Jaké bylo vaše členské číslo v Jazzové sekci?

Když ho pak Uhde vykopnul, byl jsem rád. Nikdo vlastně neví, proč vyletěl. Možná proto, že byl na seznamu agentů StB. To mi připadá (v Srpově případě zvlášť) jako poněkud dvojsečná informace. Protože jsem na Cibulkově seznamu rovněž a protože jsem se po žádosti o lustraci dozvěděl, že jsem byl spolupracovníkem, naprosto nemohu o věci mluvit nezaujatě. Musím ale přece jen něco poznamenat.

Každý, kdo pravidelně organizoval cokoliv podstatnějšího, do kontaktu s StB přišel. Byl prostě předvolán, aby vysvětlil, co dělá, proč dělá, vyslechl nějaká ta tytyty, odpověděl, jestli si nevšiml, že některé výroky účinkujících jsou velmi dvojsečné, a možná dostal podobně rafinovanou otázku jako já: "Já si myslím, že vy nejste nepřítelem socialismu. Nebo se mýlím?"

Musíte uznat, že na to odpovědět: "Mýlíte se", chtělo dost pevnou vůli. Prostě přiznejme, že jsme někteří cosi podepsali, nebo se nějak jinak zapletli. Otázka je, co jsme konkrétně dělali, tedy abych nemluvil o sobě, co konkrétně dělal pan Srp. To bohužel řádně nevíme a pak těžko soudit. Pan Srp tvrdí, že s nimi spolupracoval naoko, že je spíš mátl a nic podstatného jim neřekl a že díky této naoko spolupráci mohlo fungovat dílo Jazzové sekce. A že když oni na to předstírání přišli, sekci rozpustili a Srpa pískli do kameňa.

Hutka a Merta tvrdí, že ve svých spisech našli, že na ně Srp něco bonzal. Otázka je co. Pokud šlo o jakési rozbory jejich písní, tak to asi nemělo žádný velký význam. Jejich písně StB měla nahrané a soudit je za ně by asi bylo neprůchodné, což StB věděla. Podobně udání, že Hutka natočil v Supraphonu desku, je asi dost o ničem, to StB jistě věděla velmi dobře ještě před tím, než opustil studio.

Pan Srp si svou spolupráci s StB jistě za rámeček nedá, ale nejsem si jist, jak moc to opravdu byla dobrovolná spolupráce, nakolik složitá partie kočky se zoufalou a do rohu zahnanou myší. Nevím, myslím si ale, že pokud těch kontaktů mezi ním a důstojníkem StB, bylo asi sto padesát, musel pan Srp být dost aktivní a některé jeho informace byly důležité. Já jsem po pár kontaktech zjistil, že představa, že s nimi budu hrát nějaké složité hry a tahat z nich rozumy, je naivní, a že by mne asi brzy mohli ke skutečné spolupráci donutit. A tak jsem řekl dost a basta. Kupodivu se nic nestalo, prostě už příště nikdo nepřišel. I tak se ale člověk stydí, že to dost neřekl hned napoprvé. Ovšem na rozdíl od Karla Srpa jsem to sice nedotáhl až na agenta, ale ani jsem neseděl, takže hrdina rozhodně nejsem.

Po revoluci, když se začalo o agentech mluvit, začal jsem si zjišťovat, co přesně musel člověk udělat, aby jím byl. Něco z toho jsem provedl (především souhlasil, že na zavolání přijdu a odpovím otázky), něco ne (zejména jsem nebyl na žádné verbovací schůzce se dvěma policisty, kde by se něco sepisovalo), takže jsem doufal, že jsem to uťal včas ještě jako kandidát a na seznamu nebudu, ale bál jsem se a ukázalo se, že právem. Byl jsem na sebe naštvaný, ale doufal jsem a dodnes doufám, že jsem ani omylem neřekl nic, co by jim k čemu bylo v politických procesech. Leč zpět k Srpovi.

Ptal jsem se několika lidí, kteří k němu měli blízko, jestli byl nebo nebyl práskač. Všichni říkali, že je to těžká věc, že nevědí, ale že při soudu ani v kriminále žádné výhody neměl. Přiznám se však, že nevím, proč ten člověk kandiduje do senátu a nota bene na místo po lovci agentů. Myslím si, že člověk soudný přizná, že naprostá většina agentů byli pěkní grázlové a že pokud stát vyhlásil jakousi karanténu do roku 2.000, měl by ji dodržovat i on, protože nemá cenu riskovat, že cestičkou, kterou on vytvoří, zavleče infekci dalších, těch opravdových udavačů.

Pokud Srp opravdu bojoval proti bolševíkovi, neměl teď kandidovat. Ledaže by to byla od něj finta a na poslední chvíli uškrtí Jiráskovou a pak sám odstoupí, takže opoziční růžoptíca o to místo v senátu přijde. Ale ani tak by to neměl dělat.

Protože naše velké (ale i jiné) strany nadbíhají voličům seč se dá - a to zvláště při tak důležitých volbách - znamená ovšem kandidatura Karla Srpa i něco jiného. Možná, že si ČSSD spočítala, že pro většinu jejích potenciálních voličů není lustrační skvrna překážkou. Pro mne je, a to dokonce i moje vlastní skvrna. Myslím si ale, že tento signál je nepřehlédnutelný a ukazuje, že ČSSD spoléhá na to, že voliči už volí setrvačně, nikoliv na základě nějaké úvahy. Možné ovšem také je, že ČSSD ví, že to stejně nevyhraje a tím pádem použila Srpa k testování společenského postoje k lustrátům a k snížení stupně imunity. Až se objeví příště pozitivní lustrát, už to nebude takový povyk. Argumenty už budou vystříleny, stokrát rozmělněny v tisku a u píva a bude to vlastně nuda. Každopádně by měla společnost dát nyní nějak jasně najevo, že nechce pozitivně lustrované do senátu, což prohlašuji i za sebe.

Některé noviny se o to snaží. Mrzí mne však metoda, jak to slušná média dělají. Lidové noviny si ze Srpa vzaly víceméně jen toho fízla, v titulcích i v článcích, ty odseděné téměř dva roky se snažily odbýt jednou větou. Chyběla mi vyváženost, to, co je v Hugově románu Devadesát tři, kdy námořník špatně připevní dělo, které se v bouři urve a málem rozbije loď. Týž námořník pak za cenu ohrožení vlastního života dělo zachytí a ukotví. Velitelem je vyznamenán (za statečnost) a odsouzen k trestu smrti (za nedbalost). To je něco jiného než tlustá čára a anulování plusů a mínusů.

Ostatně kandidátka za ODS Jiřina Jirásková je totéž co Karel Srp v jemnějších tónech. Členka KSČ, herečka v prorežimních filmech a signatářka Anticharty a na druhé straně po jistou dobu perzekvovaná umělkyně - jak to sečíst? To není nula to jsou plus i minus nevynulovatelné. Hrozné je, že sama sebe představuje jako ženu pevných postojů. Nepochopila se.

Když jsem napsal, že kladivo na Srpa pro mne bylo důležitým impulsem, měl bych říci k čemu. K pochopení (na jiných), že ona matematika minulosti funguje jinak. Myslím si, že tak, že naše pozdější činy mohou alespoň částečně zmírnit činy dřívější. Ostatně, proto je kající se hříšníci dělají. Uvědomil jsem si ale, že lidé jinak soudní se mohou už cítit ospravedlněni za svá předchozí selhání. Ale že ostatní ke takovými neshledávají, že bych tedy sám sebe neměl nikdy považovat za ospravedlněna. Že musím vždycky předkládat obě hromádky a nechat na každém, jak si je přebere. To ovšem neznamená, že bych se neměl angažovat. Jen ty pocty a senátské či podobné insignie si má člověk odpustit, práci ne.


V.

Štampachova věta

Odilo Štampach, dominikánský mnich, katolický kněz, vyhozený učitel z teologické fakulty opustil církev. Stalo se tak za halasení medií, které snad sám ani nezamýšlel. Odilo patřil vedle Halíka, Putny a Jandourka a několika důstojných katolických starců k těm několika nebiskupům, kteří byli obecně známějšími postavami v českém intelektuálním světě. Otázkou je, nakolik tomu přispěly jeho myšlenky a knihy (sám jsem četl jen jednu brožurku o víře a kultuře a byla docela pochopitelná, myšlenkově obsáhlá a neměl jsem problémy s ní v základě souhlasit), nakolik neobvyklé řádové jméno - jiného Odila jistě nikdo neznáme. Ale proč by jméno svatého patrona nemohlo být účinnou zbraní.

Konvertita Štampach do církve vstoupil z podzemí, z tajného svěcení v osmdesátých letech vešel do světla až po roce 1989. Stal se jedním z intelektuálů, kteří mohli do církve vnášet něco nového (a také vnášeli), na druhé straně chápu obavy konzervativců, zda by tím novým nepoškodili něco starého, ortodoxního. Neumím posoudit, jaké to nebezpečí bylo, a bylo-li vůbec. Každopádně ani nikdo z jeho odpůrců nezpochybnil jeho víru a intelektuální potenciál.

Sledoval jsem z mediálního ohlasu jeho vyhazování z teologické fakulty UK. Chápu, že vedení školy má právo si rozhodnout, kdo bude učit, že po schválení příslušnými institucemi to má i prosadit. Na druhé straně tvrzení o tom, že na fakultě je dost agentů StB a lidí, kteří s minulým režimem dělali mnoho kompromisů, je asi nezpochybnitelným faktem, takže na tyto argumenty se nereagovalo věcně, ale osobnostně. A zdá se, že svou kritikou tamních poměrů si Štampach vzbudil nepřátele, kteří ho tlačili dál a dál na okraj společenství. Inu i církev tvoří lidé a i zde prostě dochází k mocenským bojům - Štampach ten svůj prohrál.

Nakonec byl nucen podepsat něco, s čím vnitřně nesouhlasil, tedy nepodepsal, a když zjistil, že zde nemůže dělat, co si myslí, že je jeho poslání, šel to dělat někam jinam. K nejbližším sousedům. Z hlediska teologického v tom vidím problém pramalý - věříme přece všichni, že církev je jedna a Kristus si přeje její sjednocení, ba že máme pro něj i pracovat, seč se dá, takže odloučení od církve římskokatolické není odloučením od Krista, ale může být prací pro něj na jiné vinici.

Horší pro mne byla reakce některých spoluvěřících. Ať si táhne! Škoda ho není! Jenže: Škoda ho je! Škoda je každého člověka, který opustí mou církev, protože dokazuje, že mu církev nedokázala nabídnout způsob služby Bohu, který by byl užitečný pro církev i pro něj. Škoda je každého umlčeného hlasu v době, kdy se chystá celonárodní sněm v naší církvi. Čím méně myslitelů v něm bude, tím sice proběhne hladčeji, ale tím méně podnětů přinese. Škoda je každého projevu záště k bližnímu, který ve mně vznikne, neboť on mne odděluje od Boha. Copak to křesťané nevědí? Vědí, ale zapomněli. Čtu-li v mf DNES ohlas od vysokoškolského profesora z FF UK, který více méně nezastřeně za ním posílá právě Halíka, Jandourka a Putnu, je mi fyzicky zle. Místo přemýšlení, jak najít společnou řeč a ztracenou ovečku přivést zpátky, zakládá se zde stádo, do kterého budou zahnány další neposlušné ovečky, aby ty ostatní bečely unisono.

Štampachův příběh je pro mne příběh o dvojím. O tom, že svoboda svědomí je asi nad slib poslušnosti a o tom, jak s rostoucí mírou angažovanosti rostou i nároky na obojí. Já s katolickou církví jako řadový věřící problémy nemám. S apoštolským vyznáním víry bez výhrad souhlasím, modlím se docela rád, ano, někdy, když mám pocit, že jsem Bohu blízko, je to přímo slastné. Když někdy přijedu z vystoupení v neděli nad ránem unavený a nevyspalý, nejdu na mši, abych na ní neusnul, a zajdu si jindy, nebo se jen pomodlím, nebo udělám něco jiného, Bohu milého a doufám, že to stačí.

Pravda, občas při cestách po světě zajdu do kostela, kde mi připadá, že farář káže totální bludy, ale řeknu si: Kriste, tvá moc je veliká, neboť přes takovéto pastýře tvé stádo trvá. Pravda, občas mne štvou pobožné babičky, brebentící jeden Zdrávas za druhým, zatímco farář přešlapuje v sakristii a čeká, aby vpadl do kostela a začal mši, neboť si myslím, že před mší má být alespoň pět minut ticha k usebrání. Pravda, štvou mne i babičky, které praví Chvála Kristu i Panně Marii a na bližší dotaz odpoví, že Maria je pro ně stejně důležitá nebo důležitější než Syn. Ale nejsem tím, kdo by je za to vyháněl (i když to je naprosto v protikladu s křesťnstvím - povyšování člověka nad Boha - a měly by být podle stejné antiŠtampašské logiky vyloučeni z plného života v církvi). Neznám obsah článků, které měl Štampach podepsat, ale vím, že já bych je nepodepsal, ani kdybych s nimi souhlasil do mrtě. A to ze dvou podstatných důvodů.

Ten první bych nazval kauzou svědků Jehovových. Málokterou skupinu obyvatel mám tak málo rád jako Jehovisty. Ovšem oni mají ve svých pravidlech i to, že nesmějí lhát. Když tu ještě byl bolševik, zeptal se: Jsi Jehovista? Jehovista buď řekl, že je, a na to byl paragraf maření dohledu nad církvemi, nebo řekl, že na otázku odmítá odpovědět, což bylo policistům stejně jasné. Proto jsem prosazoval, že slušný člověk má na tuto otázku reagovat stejně jako Jehovista - tedy odpověď odmítnout. Neboť ti Jehovisté byli prakticky trestáni za pravdomluvnost, a to je morálně nepřípustné. Myslím si, že podobně bych se měl chovat vždy, když chce někdo po mně něco, co by se jiným (bližním) nemuselo líbit. Ze solidarity s nimi to odmítnu, pokud na to nemá ten dotyčný jasné morální i faktické právo.

Druhý důvod je zdánlivě subtilnější, ale pro mne podstatnější. My katolíci máme společné vyznání víry, které říkáme o svátcích a nedělích, a které nás spojuje. Budou-li mít někteří z nás v tom vyznání víry něco, co my tam nemáme, je to jakási nerovnost mezi námi. A budou-li přísahat věrnost něčemu, kde já mám svobodu volby, jak se s nimi budu domlouvat? Uznávám pochopitelně učitelskou i kněžskou autoritu církve, ale chci, abychom všichni vyznávali stejné články víry. Možná by mi mohlo být namítnuto, že to, co kněží podepisují, a co chtěli podepsat po Štampachovi, je ve stejných intencích, jen konkretizováno to, co potvrzujeme hlasitě každý týden. A že to objasňuje jemné nuance, které v Apoštolském vyznání nejsou, a které by prostý věřící stejně nepochopil. Ale to neobstojí, protože ve vyznání jsou řádky, které těžko pochopit i teologům, ba myslím, že jsou mimo lidský rozum, navždy skryté tajemstvím. Viz třeba ono sdělení, že Ježíš Kristus se zrodil z Boha před všemi věky, zrozený, ne stvořený, pravý Bůh z pravého Boha, světlo ze světla, jedné podstaty s Otcem.

Není-li podobný text vyznání víry, který měl Odilo podepsat, veřejně dostupným dokumentem, nepodepsal bych. (Je to jako by politická strana kromě stanov měla tajné dodatky, jimiž se řídí jen funkcionáři.) Naštěstí to po mně nikdo nechce. Jsem v té hierarchii příliš nízko, až na dně. Kdybych od církve odpadl, nebude to jistě mediální sousto, vlastně se to nemusí dozvědět skoro nikdo a církvi to téměř neublíží. A možná jsem tím na konci této kapitoly, u dalšího bodu svorníku.

Angažuji-li se v čemkoli, nevím předem, zda neselžu. Měl bych s tím počítat, a měl bych se ptát, jestli mé selhání nepoškodí věc, které se účastním. A pokud to hrozí, měl bych přijmout rozumnou míru angažmá. Ve sporu Štampach - konzervativci asi selhali oba, ale bylo asi víc na Odilovi, aby nepoškodil církev, než na církvi, aby nepoškodila Odila. I když - kdo ví, co to církev poškozuje víc - zda staré struktury na fakultě nebo radikální konvertita - apostata.

Nevím, impuls a otázka Štampachova v tomto létě pro mne jsou, jestli bych i já dal konání podle svědomí za všech okolností přednost před poslušností, kterou jsem slíbil (a porušit ji, je vlastně také otázka svědomí) (asi bych tu poslušnost porušil, ale měl bych se za člověka slibujícího neuváženě) a jestli na sebe neberu třeba právě něčím v poslední době větší míru nějaké angažovanosti, než je bezpečné ne pro mé dobro, ale pro dobro věci. Další věc, o které musím mnoho přemýšlet.

Zatím jsem dospěl k takovémuto názoru. Důležitější než poslušnost církvi je služba Bohu. Znamená-li být poslušný nemožnost sloužit, musím se rozhodnout pro službu. Neboť činnost (služba) je víc než postoj (poslušnost). Neznám však odpověď, zda skutečně neměl jiného východiska. Jo, a místo děkana je taky prebenda.


VI.

Strašení Nostradamovo

Konec světa nastane každým dnem. Nostradamus to předpověděl, a ten se nikdy nemýlí. Že se najdou lidi, kteří budou blbnout, s tím člověk musí počítat. Magický rok dva tisíce za bukem (ale kdo rozhodl, který rok je rokem jedna než lidé, a to naprosto nahodile - Kristus se podle všeho narodil tak asi v roce -4 čili už jsme tři roky za koncem světa). Zatmění Slunce nad střední Evropou (pravda jde o jev řídký, nikoli však jedinečný a proč by zrovna Evropa měla mít přednost? Poslední úplné zatmění slunce bylo někde na Antilách asi před dvěma lety a přežili jsme ho). Zvláštní konstelace (konjunkce) planet (ale i to je jev opakovaný už po mnohokráte, jak se periodickým pohybům stává). Apokalyptické kobylky pasou úrodu v asijském Rusku. (Bude málo vodky, to jistě, ale konec světa?) Dalších nevyvratitelných příznaků konce světa dodá kdekterý bulvár za búra tucet.

Nechci se unavovat výčtem nástrojů metody kritického myšlení, kterými lze takové fantasmagorie vyvrátit. U mýtů roku 2000 si stačí uvědomit, že jednak rok jedna je pouhá konvence a jednak, že desítkovou soustavu jsme si shodou okolností zavedli prakticky jen proto, kolik máme většinou prstů na rukou. Ohledně astronomických signálů si stačí prostě najít v minulosti okamžiky, kdy došlo k stejným nebo velmi podobným úkazům a zjistíte, že se při nich nedály věci světodějné častěji než při okamžicích astronomicky nevýjimečných. Bohužel však různí ti chiliasté, apokalyptici a podobní na racionální argumenty nedají a o kritickém myšlení nevědí, jestli se to náhodou nemaže na chleba.

Existence takových bližních mi sice připadá tristní a popírající oprávnění našeho druhového jména sapiens, ale mohou to být jinak lidé docela užiteční - umělci zjitřené emotivity, tvořící skvělá díla; počestní pekaři, kteří den po nedostavivším se konci světa znovu napekou chutných chlebů; starostlivé mateře malých robátek, které je v okamžiku předpokládaného konce přivinou v obranném gestu k vonným prsům (jen doufám, že je neudusí); a vůbec bratři a sestry.

Tragédie ovšem je, octnou-li se takoví lidé v místech, kde je racio nenahraditelné. Běda rodině, jejíž hlava prodá všechen majetek a všechno utratí do 11. srpna, aby si ještě užili. Třikrát běda pacientovi, jehož ošetřující lékař vysadí životu nezbytné léky, protože je stejně za pár hodin konec světa. A sedmkrát běda obyvatelům města, jejichž radní by do toho dne utratili městský rozpočet a nadělali dluhy, a od toho dne neměli objednáno vyvážení odpadků a další věci nezbytné pro život obyvatel.

Pokud Nicola Tesla tvrdil, že rozumí řeči holubů, byla to jeho věc, a nijak to nezmenšuje jeho elektrofyzikální objevy. Běda však, kdyby se začal montovat do biologie, to by s ním vědečtí kolegové jistě právem rychle vytřeli podlahu.

Vychytralí astrologové (moudří astrologové neexistují) konec světa neslibují na příští týden. Maximálně hovoří o velkém nebezpečí, které světu hrozí, a naznačují, že oni a jejich druzi s nadpozemskými schopnostmi se případně přimluví, aby Armagedon nenastal. Kdyby konec světa nastal, tu věštbu stejně nikdo nedocení a kšeft z ní nekouká, kdyby nenastal, a oni ho halasně předpovídali, je to ohrožení živnosti. Konec světa se tedy ohlašuje vždy podmíněně a radši na nějaký ten rok dopředu, aby šlo vycouvat.

Bývalý ministr obrany Antonín Baudyš (KDU-ČSL) vystupuje nyní jako astrologický odborník. V televizi pravil, že z postavení hvězd při zatmění Slunce plyne, že budou nepokoje v Rusku, a z toho, že zatmění bude trvat tři a půl hodiny, plyne, že ony nepokoje budou trvat tři a půl roku. Odmysleme si, že nepokoje v Rusku už trvají nepřetržitě nejméně asi osm let a konce jim není, takže jistě budou trvat i nadále. Zapomeňme, i na to, že Baudyš je katolík a Katechismus v článku 2116 praví doslova: "Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že "odhalují" budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se médií, v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu." To, že pan Baudyš hřeší proti své víře, je otázka pro jeho duchovního pastýře, aby jej upozornil na hřích a napomenul, společnosti se to jistě netýká, snad jen to je pro ni signál, že ten Baudyš bude asi nějaký divný katolík.

Co je však neopomenutelné, je to, že pan Baudyš byl ministrem a ještě k tomu obrany, tedy člověkem, který měl jednat přísně racionálně. Jímá mne hrůza z pomyšlení, že by se příprava armády k obranyschopnosti řídila astrologickými výpočty. Jímá mne děs, že takový člověk mohl sedět ve vládě a trvalo dost dlouho, než ho z ní vyšoupli. Jímá mne hrůza, že politickou kariéru může udělat mnoho dalších podobně se chovajících individuí.

To znamená, že svět není spravován rozumně, racionálně, že nám hrozí reálné nebezpečí. Nechápu, proč se po takovémto Baudyšově vystoupení v televizi neobjevil v hlavním vysílacím čase pan Jan Kasal a neomluvil se svým voličům, že se bývalý pohlavár strany asi zbláznil, jen doufejme, že až po odchodu z funkcí. Nechápu, že mistr pragmatické politiky Václav Klaus nepoužívá takovéhoto selhání základní rozumové složky takového exemplárního idiota jako mnohem mocnějšího argumentu o hrozném stavu KDU-ČSL než je věčné tvrzení, že Lux byl slizký had na tři a ostatní lidovci jsou stejní. Jsou-li ostatně všichni slizcí jako had, pak KDU-ČSL trpí akutním nedostatkem slizu.

Nechápu, proč nebijí na poplach publicisté a politologové, prokázalo-li se nad rozumnou pochybnost, že členem vlády byl blázen. Co když tam mají hnízdo? Mnohé činy současných vládnoucích tomu nasvědčují. Bývalí komunisté ve vládě mi nesmírně vadí, ale to je můj osobní problém. Lidé bez racionálního myšlení ve vládě musí nutně vadit každému, kromě jiných bláznů. Znamená to tedy, že ve společnosti mají převahu právě tito podivousové, mašíblové a jiní podobní?

Je hrozné se podívat na nějaký komerční (třeba americký) seriál, který vznikal na několik sérií a časovými odstupy. S každou další se stupňuje množství nadpřirozených jevů, jakýchsi záhadných tušení a předzvěstí, reálné prostředí je stále víc a víc zkreslováno, až nakonec skoro vůbec neodpovídá svému předobrazu. Není to signál nástupu šílenců na posty a snad ještě víc signál toho, že publikum chce neracionální, šílené vidění světa?

A tak Nostradamovo strašení koncem světa je pro mne dalším impulsem tohoto léta. Impulsem k přemýšlení o tom, zda náhodou skutečně nedochází ke konci rozumného světa.


VII.

Impuls 99

Kolega Jan Burian v jedné ze svých písní krásnou metaforou říká, že ho po ránu přepadne planetární svědomí. Myslím, že to přesně vystihuje i jeden aspekt mého pohledu na svět - jakýsi pocit spoluzodpovědnosti, pokud poznáte, že je něco špatně, troufnete si i pojmenovat, co je špatně, a řešíte problém, jestli se dostatečně angažujete v tom, aby to špatně nebylo. Protože máte jen jisté množství energie, kterou nemůžete rozptylovat všemi směry. Protože jste navíc líní a sobečtí a rádi byste něco dělali taky primárně pro sebe (práce pro obecné blaho je vždycky i práce pro sebe, ale ten osobní efekt může být malý nebo zpožděný). Protože víte, že i ti největší gauneři v dějinách lidstva se oháněli prací pro všeobecné dobro, a máte obavy, že alespoň někteří si to opravdu mysleli, a že i vy se ve správnosti svých úvah můžete tragicky mýlit. Člověka to všechno odrazuje od angažovanosti a zároveň to v něm vzbuzuje výčitky svědomí, že se neangažuje. Není na světě většího pitomce, než je intelektuál.

Každopádně ovšem po určité době převládne pocit, že byste se angažovat měli. Že už těch poznaných špatností je tolik, že se vyplatí z nich udělat balíček a zaútočit na ně jako celek. I kdyby snad byla některá z těch diagnos špatná, většina jich bude dobře a ten celkový efekt bude tedy kladný. Snad. Doufejme.

Já jsem si prostě jist, že největším problémem současnosti nejsou žádné seznamy udavačů, planetární kolize nebo teologické spory, ale znereálnění světa. Tedy že stále méně vidíme svět vlastníma očima a takový, jaký je, a že stále více podléháme vnímání reality prostřednictvím koncesovaných zobrazovačů a vykladačů, kteří ve snaze být zajímavější a originálnější, nabízí nám pouze střípky reality, pokřivená zrcadla a svět nesvět.

Utajení dokumentů StB a selektivní vydávání seznamů bez šance znát skutečně všechno, co tam je, to je jen důsledek. Způsob, jakým se může řadový člen církve dozvědět o problému Ivana Odilo Štampacha je jen důsledek. Propadání představám, že lidé i státy mají své horoskopy a lze z data jejich zrození či založení odvodit jejich osud, je důsledek. A bohužel i to, že politické strany občanovi navrhují, aby se o politiku staral jen o volbách a zbytek nechal na nich, že ji budou dělat za něj, a pak mu sami vyloží, jak si má interpretovat, co udělaly, je důsledek. A trochu je to i návrat před rok 1989, kdy stát je ochoten dát ročně čtvrt miliardy na jedno reprezentativní profesionální divadlo (tedy kulturu svým způsobem virtuální a deklarovanou zhora), a za tu cenu by mohlo dvě stě padesát amatérských divadel - tři v každém okrese - zapojovat lidi do autentické kultury s neuvěřitelným milionovým rozpočtem každého souboru (za což by se pokryl provoz těch budov, ve kterých se zkouší a hraje).

Veliké peníze točí kolem shora nadiktovaného profesionálního sportu, největší fotbalový tým země si může načerno postavit stadion (a premiér se zúčastní slavnostního otevření černé stavby), a chtějí-li Sokolové v Horní Dolní uspořádat tancovačku, aby si přivydělali na opravu sokolovny, prohrají boj s agilní hygieničkou, že záchod není předpisově větraný.

V malých obcích mají snad aktivní lidé zdánlivou šanci. Když jdou do místních voleb, mají možná kandidátky jména stran (aby nemusely shánět petiční podpisy), ale každý místní ví, že socani, to jsou v místních poměrech hasiči, lidovci zahrádkáři a ptákostránci fotbálisti. (Komanči jsou komanči a jsou všude.) Toto rozložení je více méně nahodilé a je způsobeno inklinací některého z aktivistů nebo vlivy ještě efemernějšími. V obci je totiž politicky angažováno pět komunistů a jeden ódéesák, který doufal, že mu to pomůže u šéfa okresního úřadu při získání zakázky na stavební práce. Po výměně okresního hejtmana prý uvažuje o přestupu do ČSSD.

Z toho, kdo v jaké straně kandiduje, také plyne, že ti první by vrazili peníze do opravy hasičky, druzí do boje s bolševníkem a jiným plevelem, třetí do stavby zděných šaten. Všechny tři záměry jsou rozumné, pro obec prospěšné a svou povahou nepolitické. V praxi pak v rozpočtu nejsou stejně prachy ani na kanalizaci, takže je to jedno. Jenže tento fakt, kdy (aby mohli prosazovat své nepolitické zájmy) musejí lidi spojit své jméno s některou partají, způsobuje, že politika hypertrofuje do občanského života. Správně by to snad mělo být tak, že bude vytvořen takový systém podpor a dotací, aby se hasič nemusel starat o jinou rudou barvu než ohnivého kohouta, fotbalista o jiná křídla než ta v útoku a zahrádkář věděl, že hvozdíku smí říkat slzičky panny Marie bez ohledu na to, je-li katolík či ateista.

Další tragédií je, že naprostá většina občanů nemá aktivního koníčka žádného, s nikým se nesdružuje, nic pro společnost nedělá, protože to je z osobního hlediska neproduktivní. Zastávají prostě onen Klausův názor, že církev je totéž jak turistický spolek a ani jedno z toho nezaslouží žádnou podporu od státu - jde o osobní záležitosti členů. Důsledkem jsou zašlé turistické značky a chátrající kostely, zatímco rostou jako po dešti procovské stavby finančních úřadů a zdravotních pojišťoven (jejichž prosperita je politickým úkolem).

Došlo prostě k tomu, že politická část našeho života si uzurpovala neoprávněně velký podíl z mediální i finanční společné kasy státu. Politici totiž rozdělují nejen peníze, ale i prohlašují, co je pro občana důležité a co nikoliv. Důležité je to, co je politicky zpeněžitelné a bohužel tím pádem především to, co je kvantifikovatelné - konzum. Mohu-li si za svůj plat koupit o tři kila masa měsíčně víc než před pěti lety, je to kvantifikovatelný vzestup a tedy úspěch. Neprojdu-li turistickou cestu, kterou jsem před pěti lety prošel, protože pokáceli stromy se značkami a místy zarostla pěšinka neproniknutelným houštím, je to přirozený stav a nikoho to nezajímá. Přitom všichni vědí, že moc jíme a málo se pohybujeme.

Média kromě politiků vygenerovala několik dalších všeobecně známých tváří, které hovoří k národu. Národ je neposlouchá, stejně jako politiky. Jenže politici po lidech vlastně nic nechtějí. Něco si tam brumlají a jednou za čtyři roky vyhlásí mobilizaci (to, že ji tak nazval jen jeden z nich, neznamená, že ostatní chtějí něco jiného než: tehdy a tehdy přijďte tam a tam, vyzbrojeni občankou a naším hlasovacím lístkem). Běda, kdyby po nich chtěl politik něco jiného. Jak oblafnout finanční úřad nebo vyzískat nějakou sociální dávku přemýšlejí voliči všech stran. Kdyby Klaus či Zeman stokrát říkali: Plaťte daně poctivě, jinak bude hůř, i ti jejich nejskalnější budou přemýšlet, jak z nich alespoň kousek nezaplatit.

Podobně všichni poslechneme pana Svěráka jak jímavě mluví o lásce k bližnímu, dokonce i něco dáme na to Paraple, ale běda, kdybychom měli souhlasit s tím, aby zdravotně či mentálně retardované děti měly chodit do třídy s naším Lojzíkem a škola měla peníze místo na exkurzi dát na bezbariérovost tříd (a ještě na to něco přivybrat od nás).

Nevidíme reálný svět a reálné problémy, nevidíme možnost pomáhat (angažovat se) na blízko, pomůžeme jen na mediální výzvu. Odvracíme se od reálného světa. Babičky, které chtěly dát sloužit mši za zdárný průběh Dallasu jsou dokladem hloubky tohoto úpadku. Nemáme soucit s bližním přes ulici, nezeptáme se, jestli něco potřebuje, ale nad osudem Esmeraldy dojetím slzíme. Nezajímá nás, jestli Železný okradl zahraničního investora (a jestli tím pádem uslábne příliv kapitálu k nám a v důsledcích bude vyšší nezaměstnanost a drahota), ale jenom to, zda dostaneme svůj příděl virtuálního světa.

Aktivita, spolková a podobná činnost, "něcodělání", je nejlepší přirozenou obranou proti znereálnění světa - proti jeho reálnému zániku. Na druhé straně ti, kteří o světě rozhodují, nevidí z pohledu věčnosti, ale jen na volební období dopředu (nebo na období k premiéře dalšího velkofilmu či hyperseriálu), a proto dávají přednost tomu, abychom místo vlastního vnímání světa dali na zprostředkování (jimi), stali se ovladatelnějšími; nechtějí se s námi dělit o zdroje (informací, které jsme schopni zpracovat, je jen omezené množství, budete-li se víc starat o reálný svět, bude v něm míň prostoru pro Esmeraldu a pěvecké vystoupení Klaus-Gott-Bílá, či Zemanovu zabíjačku nebo Luxovu leukemii). Proto asi je řešením před novým konstituováním společnosti udělat nejdřív zdánlivě mnohem větší chaos.

Nabídnout mnohem větší škálu reálných možností prožitků a zodpovědností pro každého člověka, abychom vyburcovali jeho aktivitu - bude-li dostatek reálných událostí v našem životě, virtuální ztratí význam. Člověk má mít pocit, že jako zahrádkář prostě pozve lokální politiky a řekne jim, jaké má problémy a co by navrhoval, a oni to zváží a rozumně rozhodnou. Má pocit, že politici připustí, že nejsou odborníky na morálku a poradí se se sociologem, morálním teologem, prostě s odborníky. Že budou mít radost, mohou-li pomoci na svět čemukoli aktivnímu, neboť samotná existence takovýchto možností pro člověka je dobrá. To je podle mého názoru základním významem výzvy Impuls 99. Vytvořit prostor pro návrat reálného světa, pro lidskou aktivitu v něm. Přimět politiky, aby naslouchali skutečným potřebám lidí, ne je oblbovali tvrzením: my víme, co chcete, a zajistíme vám to.

Těm, kterým se nelíbí, že člověk musí podle názoru politiků být politikem, aby mohl říkat, co po nich chce, arogantně politici vzkázali, ať si založí vlastní stranu. To je prostě nehoráznost.

Jistě se musí společnost budovat zdola. Dokonce ne od oněch spolků ale od jedince. Musíme nejdřív odmítnout nereálný svět a vidět svět racionálně, bezpředsudečně, rozvážit, co se nám na něm nelíbí a co by nás bavilo pro reálný svět udělat. Z toho pak logicky vzniknou ony spolky a z nich společnost, ve které bude radost žít.

Doufám, že o to jde Impulsu 99 a proto jsem se připodepsal.

Hmm, a teď bych měl něco užitečného dělat.

Jiří moravský Brabec



ZPĚT na titulní stranu



Copyright (c) 1999, Zlin Net a.s.
All rights reserved.