Rozhovor

Kapka keltské hudby

Jan Hrubý - housle bigbítové i dudácké

Z Kralup nad Vltavou do Kladna jel vlak o velikosti dvou vagonů. V Otvovicích z něj, kromě mne, vystoupilo jen několik důchodců. Nahlédl jsem do malé nádražní čekárny, kde na obraze Lešetínský kovář četl Borovského noviny, a pak už jsem zamířil k společenskému centru Na Staré, kde na mne čekal Jan Hrubý. Jeho dcera (a manažérka) mi říkala, že mu mám ráno volat do osmi, protože pak už není doma, vyhání ovce na pastvu a reje se v zahradě. To jsem sice nestihl, ale na štěstí si pustil záznamník a přišel na schůzku.

Dali jsme si piva podle své velikosti a já začal s magnetofonem v ruce pracovat na umazání jednoho z velkých dluhů Folk&Country.

Náš život hoří jako svíce...

Musíme asi začít od začátku, aneb jak a kde jsi k houslím přišel?
Já jsem z Dobřichovic, takže v Dobřichovicích. Naši mi nejdřív koupili foukací harmoniku, pak se nějak zjistilo, že mám asi sluch, tak mi koupili housle a nutili mne hrát na housle.

Takže jsi chodil do Lidušky?
Nechodil, nikdy. V Dobřichovicích byl takovej přítel mýho táty, nějaký JUDr. Dvořák, on to byl sice právník, ale měl z první republiky Mistrovskou školu na housle, což bylo spíš na úrovni dnešní akademie než konzervatoře. Živil se právem, ale do muziky to byl velkej fanda. A ten mě učil. Potom jsem chodil k nějakýmu klukovi z konzervatoře, pak jsem byl pár let na konzervatoři, pak jsem se rozbil na motorce, a pak jsem začal hrát bigbít.

O rozbití na motorce už jsem něco zaslechl. Překvapilo mě to, protože o houslistech se říká, jak jsou opatrní na ruce, aby se nedostali k nějakému úrazu.
No jo, znáš to, mladej blázen. Bylo to na Velikonoce, máma říkala pojeď se mnou, já že nikam nejedu - já tam měl holku. No a hasil jsem si to - frajer na pionýru - z jedný vesnice do druhý, holku za sebou, ještě střízlivej s chutí nejen na pivo a v tom taková dlouhá pravotočivá zatáčka, holka se bála, chytla se mně za ramena, já jel, co to dalo, no a tak nás to vyneslo do protisměru a bylo to. Čelní náraz do Moskviče.

Nezbude mi, než se tě zeptat coby houslisty, co sis udělal s rukou.
S rukou? (Ukazuje na zápěstí pravačky) Tady jsem si zlámal navikulární kost. Tam mám dvě operace. Tady na levačce tyhle dva prsty, ty dodneška nedám jak patří. Ale copak ruce! Hlava rozbitá, zuby vymlácený, pánev zlomená...

Kdy jsi poprvé začal hrát před živýma lidma?
Když neberu vážnou muziku - protože jsem pochopitelně hrál už jako školák a pak pravidelně na konzervatoři jsme museli hrát každej měsíc v Rudolfinu v malým sále školní koncerty, tak to mohlo bejt... někdy v roce 67, 68. Ta kapela se jmenovala, hergot, já už si nevzpomenu, nějak jako Hexendance - prostě rej čarodějnic nebo tak. To jsme hráli v Radotíně pro nějakou tu střední školu. Pak jsme založili nějakou kapelu, která se jmenovala Reciprocity, což bylo už na vyšší úrovni, už jsme měli papíry na PKS a dokonce i rekvalifikace jsme udělali, jak to doba chtěla. Pak se to rozpadlo, protože nějakej Michal Landa byl kromě muzikanta i malíř a grafik a věnoval se tomu, druhej šel na vojnu, třetí tohle, čtvrtej vono, no znáš to... Ale tam mě slyšel jednou Vláďa Mišík, asi ve třiasedmdesátým roce, a říkal: Pojď s náma hrát.

To jsem si myslel, že to asi nemůže dopadnout, protože pro mě byl Mišík velká hvězda, a tak jsem si říkal, že tak vysoko nemůžu skočit. Ale neuplynul ani rok a už jsme spolu zkoušeli zase v Radotíně, v takovým malým kulturáčku u fotbalovýho hřiště.

To se asi dostáváme do prvního období, odkud tě budou naši čtenáři znát. Mišík, Etc a Stříhali dohola malého chlapečka... A pochopitelně i Merta a Čunderground.
No ono tehdy toho bigbítovýho hraní moc nebylo, tak nás Merta bral na ty Čuňafóny neboli Čundrgrundy. Tam chodil Mišík, Petr Kalandra, občas přišel třeba Janko Sedal, skvělej herec, kterej hrál dobře blues na foukačku, v Ostravě se přidal třeba Pepa Streichl, no a tak se jezdilo po klubech. Hráli jsem víc než Etc.

Moje domácí kapela ale bylo Etc a rocková muzika, protože já jsem do toho spadl přes Beatles a Rolling Stones a podobný kapely. Jistě jsme hráli i u ohňů cokoliv od lidovek přes trampský písničky. V Řevnicích nás jednou málem zbili, že jsem hráli takovou tu slavnou trampskou Sosnu v barokní úpravě.

Já si pamatuji, jak jste s Mišíkem a Mertou zbarokizovali Let it be, ale to nikomu nevadilo.
No jo, my si dělali srandu, Merta byl takovejhle šprýmař.

Pojďme k Mišíkovi a nejslavnějším hitům - na první desce Stříhali dohola malého chlapečka, na druhé Variace na renesanční téma. To snad znají folkaři stejně jako rockeři. Čím tohle období prvního Etc skončilo?
Vlastně Láďou Padrůňkem. Přišlo takové smolné období. První strašná rána pro Etc byla, že se zabil kytarista Jirka Jelínek. Pak Vláďa Padrůněk hrozně pil a některý momenty s ním byly neúnosný. Ale my jsme lepšího basáka neznali. Kdyby si tím pitím nezkrátil život, kdyby mu ho Pán Bůh nadělil delší, tak určitě dneska patřil mezi tři nejlepší s Gumou Kulhánkem a Jirkou Veselým. A nedalo by se říct, kdo je nejlepší. Teď bych řekl, že tu trojici tvoří místo něj Minárik, to je moc dobrá basa, klobouk dolů.

Jirka Jelínek byl precizionista, nic nám neodpustil, takže nás donutil hrát přesněji než před tím. To byla taková doba jazzrocku. Franta Francl, další z té sestavy, ten zase měl pořád nějaký úrazy, dneska už hrát nemůže, ale dělá u Martina Kratochvíla, u muziky zůstal. No a když Jirka odešel, Franta zase něco měl a s Padrůňkem to nešlo, tak ta kapela nějak ztrácela stabilitu. To byl přelom 1977-8. A tak se stalo, že jsem tu kapelu rozpustil. Totiž já byl kapelník, a Mišík do mně píchal prstem a říkal: tak běž, a rozpusť to. Tak jsem to rozpustil. Padrůněk s Franclem šli ke Kratochvílovi do Jazz Q, my zůstali s Mišíkem sami, nikoho jsme neměli, a tak jsme brousili světem.

Někdy v roce 1974 s námi hrál Petr Pokorný řečený Kulich, ten pak odešel do Countrybeatu, ale my jsme mu nabídli lano zpět. Pak jsme hledali basistu, chodili poslouchat kdo kde jak hraje, a tam jsem slyšel Jirku Veselého. No a tak vznikal nová sestava: Ti, co jsem teď jmenoval a Jirka Šustera na bicí. A v téhle sestavě jsme přežili do roku 1982, s tím, že se měnil bubeník a přibrali jsme ještě Vaška Veselýho - harmonika, kytara. A definitivní konec byl zákaz od bolševika.

Má vlasy dlouhý do půl pasu...

A to už asi jdeme k dalšímu období, odkud tě znají všichni. Michal Prokop, Framus a Kolej Yesterday.
No, mezi tím jsem měl ještě krátký intermezzo s Bluesbandem - Peter Lipa, Luboš Andršt, Guma Kulhánek, Jirka Helešic. To byly tak tři čtyři měsíce. Pak najednou koukám, před naším barákem v Otvovicích Michal Prokop s Láďou Kantorem a jestli můžou dál. Lezlo to z nich jako z chlupatý deky, ale nakonec z nich vypadlo, jestli bych s nimi nechtěl hrát. No, já měl pocit, že Bluesband není tak úplně to moje pravý, jazz-blues rád zahraju, to jo, ale... No vzal jsem to, poslechl si kapelu a řekl: Hele, tak tohle nepůjde. Já byl z toho Etc namlsanej, to než se rozpadlo, tak hrálo jak víno, a tohle byla druhá liga. A Prokop řekl: Tak postav kapelu, akorát toho Šonku mi tady nech.

Luboš Šonka je podle mně na poslech typ spolehlivého, řemeslně poctivého klávesisty.
Jo, takovej praktik, není to moc osobitý, ale co má udělat, to udělá. Basista nakonec taky zůstal Miky Blaha, to nebyl žádnej myslivec, ale hráč srdcem, a ty čtyři doby měl perfektní. Docela jsem si s ním dobře zahrál. Pak jsme sehnali na bicí starýho Vrbovce - teda starýho, ono mu bylo něco přes čtyřicet, ale pro nás byl starej. Kytaristu jsme nesehnali, tak jsme hráli bez kytary. Přitáhl jsem ještě Honzu Koláře, ten hrál na mooga, takže jsem nahradil kytaru jednohlasy hranými synťákem. Na desce Kolej Yesterday sice kytary jsou, nahrál je Kulich, ale živě jsme hráli bez ní.

Ta deska je jedna z největších událostí posledních dvaceti let u nás. A ty na ní máš i autorský podíl.
Vlastně tři věci. Hospodu na věčnosti, Bitvu o Karlův most - obě s texty Pavla Šruta a jednu instrumentálku. A pak je tam taková krátká spojka mezi předposlední a poslední písničkou. To jsme točili ve Vršovicích u Petra Kocfeldy ve studiu, a najednou tam vlítl Honza Spálený, že umřel Andropov. A my jsme říkali: Ježišmarijá, tak to mu něco zahrajem. Tak jsem sedl a napsal na místě funébrmarš, Honza s křídlovkou a další muzikanti byli po ruce, tak to na místě nahráli a teď to je před tou písničkou, co se v ní zpívá Až si pro mě přijdou funebráci.

Mišíkovi hrát zakázali. Prokopovy písničky taky nebyly zrovna konformní, to jste neměli problémy s režimem?
Vždycky byly problémy. Ale na rozdíl od Vladimíra Michal v tom nějak uměl bruslit. Jeho tchán byl nějakým šéfem na Pragokoncertě, takže nás občas podržel. Problémy byly, ale ne na tu mez, co s Mišíkem. U Mišíka to byla sekera tvrdě zaťatá, u Michala se to řešilo většinou pomocí napomenutí.

Když se podívám do té doby, tak mám pocit, že musím zdůraznit alespoň dva muzikanty, se kterými si určitě dobře rozumíš, a se kterými ses potkal. Jarda Olin Nejezchleba a Petr Skoumal. Kým začneme?
Petra znám dýl, ale nejdřív jen tak povrchně. Pořádně znám dýl Olina. Já jsem ho, stejně jako Honzu Koláře, poznal v Brně, když studovali konzervatoř. Já jsem se tam oženil a v letech 1977-80 jsem bydlel v Brně. No bydlel - já byl věčně na cestách, ale jako domů jsem jezdil do Brna. A tam jsem po hospodách poznal tyhle kluky. Konzervatoristi chodili na pivo a na naše koncerty - my jsme tehdy jak s Etc tak s ČDG hráli v Brně víc než v Praze. Tam bylo tolik klubů... Na každých kolejích se hrálo...

Ano, já tam v tý době studoval, a taky jsem na vás chodil.
My jsme byli každej měsíc tak tejden v Brně. A tam jsem se poznal s Nejezchlebou, tehdy ještě ne Olinem ale Jardou. Když doštudoval konzervatoř, tak udělal konkurs do Filharmonie v Gottwaldově, a já mu to zakázal. Já mu říkal: Ty vole, ty nemůžeš jít hrát do filharmonie, protože už jsem ho seznámil s Mertou a tak, a slyšel ho, jak hraje na cello a bylo mi to jasný. A tak jsem mu řekl, že musí jít hrát do Prahy. A on mi na to, že s kým tam bude hrát? Tak jsem kontaktoval Zuzanu Michnovou, a ona na co hraje, a já že cello, a ona, že k čemu je Marsyasu cello, a já že je to muzikant jako noha, a ona: No tak ho přiveď. A tak jsem ho přivedl, a oni se z něj podělali a od tý doby tam hrál. Je to hrozně hodnej kluk a výbornej muzikant. Moc jsem se s ním nahrál a nemusíš mu nic vysvětlovat. Stačí mrknout a je to.

A Petr?
Toho jsem znal už jako kluk z pořadů s Vodňanským. Jednou jsem mu tahal v Dobřichovicích auto ze škarpy. Pak jsme se tak trochu znali a někdy začátkem osmdesátejch let jsme začali spolupracovat. On dělal muziku k večerníčkům a tak, a začal si mě zvát na natáčení. O něm se dá mluvit tejden, a stejně rozumný je neříct o něm nic. Protože to nemá smysl. To je něco, před čím smekám, protože kromě toho, jakej je muzikant, je v něm něco, co třeba ve mně není. Je to obrovská persona, vevnitř má jakousi noblesu a odstup a přitom ne namyšlenost. Je v něm prostě všechno správně posazený.

Než se dostaneme do roku 1989, musíme od Prokopova Framusu zpět do Etc.
Ve Framusu to začalo nějak skřípat, já měl tendenci odejít, Michal mi říkal, že mě chápe, že mě to tam táhne, tak jsem se vrátil. Se mnou Guma Kulhánek, Olin Nejeschleba, Standa Klásek Kubeš na kytary a Petr Skoumal. Já jsem říkal, že tam půjdu, ale chci, aby tam hrál Petr. Nedal jsem si to jako podmínku, ale jako přání, který bych hrozně rád. A Petr nejdřív říkal, že je starej a už nechce jezdit, a pak za tejden přijel, a ptal se jestli je to místo volný. To je období třetí Mišíkovy desky a ta se mi líbí doteď z jeho desek skoro nejvíc. Zdá se mi, že nějak drží pohromadě. pak přišla čtyřka, ta už se mi tolik nelíbila, no a pak jsme se až nějak pohádali, a já jsem s tím praštil. Skoumal mi to hrozně vyčetl, že jsem tam měl vydržet ještě rok, protože on předem říkal, že za rok jde taky. Takhle on odešel v dobrým, já ve zlým. Pak jsem se motal chvíli jako stálej host u Prokopa, udělali jsme tenkrát i Nutrio - teda Prokop, Andršt a já. A s tím už jsme se dostali párkrát i na Západ. To bylo tak 1987-8.

Pak ještě přišla Dobrá úroda - tu jsme dali dohromady s Mertou a Jirkou Veselým. To mohla být dobrá kapela, i když Merta je jako elektrickej kytarista dost divokej, neukázněnej. Dělal si co chtěl, a nějak moc nebral v úvahu, že se bubeník potí. Ale ksicht to mělo, Merta osobnost je, a je výbornej i jako rockovej zpěvák.

Bilbo Pytlík k vašim službám...

Přišel rok 1989, po něm najednou všechno bylo jinak a ty jsi se dostal do Wallesu. Jak?
To bylo taky divoký. Můj bratranec narazil v Praze 1991 na anglickou kapelu, která se sem přijela podívat, a sháněli kšefty. V podstatě za pivo. A tak mě s nima seznámil, já je vzal do Otvovic, oni to tady rozbalili a začali hrát, já s nima improvizoval, a pak jsem s nima odjel do Německa, Francie. Jmenovali se Marango a jeden z nich byl Peter Mustill. V té době už jsem po hospodách hrál s Rudou Hálkem, a oni nás pozvali do Wallesu, a od té doby tam jezdíme.

Jak ses dostal k Rudovi? To bylo taky takové zjevení hotového muzikanta na scéně.
My se potkali v roce 1989 na Babyloně u Domažlic. Já tam jezdil dlouho, a on je z Domažlic. Nadanej muzikant, chtěl na konzervatoř, ale pak se to nějak otočilo jinak, hrál po hospodách a tancovačkách u nás i v Rakousku, a já říkal, že má obrovský nadání a z toho hraní solidní základ na klávesy. Je to tahoun, sedne s tahací harmonikou před plnou hospodu a urve je všechny. Na druhý straně měl i velký mezery v teorii a harmonii, neradši by všechno hrál v F dur a C dur. Tak jsem ho provedl po různejch stupnicích a on se na tu harmoniku naučil moc dobře. Samozřejmě je tam občas chybička, ale má to tah.

Jak je možné, že vám ty housle a harmonika a případně i hoboj k nim, znějí jako dudy?
No, o to se snažíme. Je to jednak daný tím, že on má italskou harmoniku Scandalli, a ona má jeden rejstřík takovej dudáckej. A když hraješ unisono s houslema, a on ten tón není nikdy na chlup přesně stejnej, a on k tomu přidá tu dudáckou kvintu tak to ti vnukne pocit, jako by tam chvilkama ty dudy byly.

Jak jste si vytvářeli repertoár?
Dlouho vůbec. Já jsem znal spoustu těch chodskech a jinech lidovek, on taky, tak jsme s tím obehráli fůru hospod. Až když jsme to hráli tomu Marangu, a oni nám řekli, že musíme na festival, tak jsme si něco vymysleli.

A pak jste najednou vydali desku Cesta na severozápad.
V roce 1992. já jsem zašel za Mirdou (Jiří Mirovský pozn. JmB). Pomalu a nijak cílevědomě jsem napsal pár písniček a chtěl jsem je nahrát. A von říkal dobrý. A za tejden mi vzkázel, že od patnáctýho u něj točím desku. Já mu řekl, že se zbláznil, ale nakonec jsme ji od března do června na několik dílů natočili. A on ji vydal.

Slyšel jsem, že by k radosti všech, kdo ji nemají, měla vyjít v reedici.
Já bych moc chtěl. Indies o to měli zájem, ale s Mirdou se nedohodli. Ona ta deska neměla moc propagaci, ale doteď ji lidi shánějí.

Jak se ke křtu té desky přichomejtl Václav Havel?
Já říkal Mirdovi: kdo nám to pokřtí? A on, že nejlepší by byl Václav Havel, ať mu napíšu. Tak jsem mu napsal, a on přišel a pokřtil to.

Na obalu jsou nápisy runami z Tolkienova Pána prstenů. Je to náhoda, nebo pro tebe Tolkien něco znamená?
Tolkien, to je pro mě něco nepopsatelnýho. Já četl Pána prstenů už asi šestkrát, protože když se k němu po roce vrátíš, tak je tam něco novýho. Hobita jsem přečetl třikrát, a ten už je jasný, ale v Pánovi nebo v Silmarillion najdeš vždycky něco dalšího. On vytvořil nový svět úplně úžasně přesně. Neudělal chybu. Můj sen je napsat svitu na Pána prstenů. To se nevejde na jedno cédéčko, to by musely být dvě, tři. Už jsem dělal muziku do divadla Minor na Hobita, ale to je něco jinýho, o dost jednoduššího.

Život už je takovej, dej si rohlík makovej...

Tvá druhá deska přinesla jednak tu novinku, že už to nebyl Jan Hrubý a přátelé, ale kapela Kukulín, jednak že tam Mustill zpíval. Na druhé straně mnoho lidí dodnes z obalu nepoznalo, jak se deska jmenuje. Arthur’s Stone nebo Taste Of Guinness?
Někteří si dokonce myslí, že se Kukulín jmenuje ta deska. Ale Kukulín je kapela a to jméno jsem jí dal já. Já totiž miluju Karla Havlíčka Borovského a ten Kukulín - postava z Krále Lávry a zároveň irský národní hrdina číslo jedna - je jakási spojnice mezi českou a irskou kulturou a o to mi šlo. Artušův kámen - tak se v Anglii říká asi padesáti kamenům. Jako my třeba máme spoustu Žižkovejch dubů. Ten můj kámen, podle kterého se deska jmenuje, je hrobka asi z roku mínus tři tisíce, čili to s Artušem nic společného nemá. Ale stejně mu tak říkají.

Přejděme letmou zmínkou to, že přišla další deska Kukulína Burning Rose - a dostaneme se k závěrečné syntéze - Černým ovcím. Tam se zase potkal tvůj Kukulín se Skoumalem, Mustillem, Prokopem. Jak k tomu došlo?
Muzika byla hotová a já měl pocit, že bych to měl vydat u Bontonu, aby si tý desky někdo všiml. Chtěl jsem na Bonton, ale bál jsem se, že mě vyhoděj, tak jsem šel oklikou za Martinem Kratochvílem, jestli by mi to nemohli vydat. A oni mi řekli, že se mám dostavit, a pak že si mám zvolit producenta. Tak jsem řekl Skoumalovi a on to vzal. Hodil jsme mu to na hrb a nestaral jsem se. Petr říkal: Musíme najít textaře. On za tři tejdny přinesl tři texty a já říkám: Dobrý, kdo to napsal? A on spiklenecky, že to jen tak zkoušel. Tak mu říkám dobrý, dopiš to a už nikoho nesháněj. Mustill byl jako zpěvák jasnej, já chtěl aby český věci zpíval Petr, ten to domítl a navrhl Michala. Ten byl sice v Parlamentu vytíženej, ale zpívat nezapomněl, dokonce bych řekl, že vyzrál, dostal to na kazetách, učil se to v autě, a nakonec to zvládl bez problémů.

Na rozdíl do ostatních Mustilla neznám, ale údajně je socialista a levičák. To vy rozhodně nejste. Nehádali jste se s ním o politice?
Ne. On je rozumnej. Oni ti angličtí levičáci nejsou jako český. On se bojí komunismu jako čert kříže. Oni prostě jen neměli rádi Thacherovou.

Pochopitelně, že si tvá muzika vysloužila označení keltská hudba. Předpokládám, že i tebe tato keltská vlna jak to říci slušně - štve?
No pochopitelně. Tuhle vlnu musíme přežít. Já se přece snažím to nedělat jako Irové. To bych ani nemohl, ani neuměl. Kdybych chtěl dělat třeba muziku z Horňácka, tak bych to ortodoxně nemohl, protože jsem se tam nenarodil, nenasál jsem to v dětství jako třeba Nejezchleba. Když to budu chtět dělat, musím to přetvořit. Nikdy bych se nesnažil zkopírovat třeba Hrbáče nebo Kubíka. Nemůžu zahrát cikánskou muziku jako Cikán, ani židovskou jako Žid. I když se mi líbí a rád ji hraju, vždycky tam dám něco ze sebe.

Přesto když si vezmu většinu věcí s Kukulínem, jsou jaksi irské... Nejen třeba lidovka Sally Gardens, ale i tvoje Hornpipe On the Orb River.
To jsem se snažil, aby bylo spíš Bachovské, takové barokní.

Pro mě je Irsko už svou úctou k O’Carolanovi živou konzervou barokní muziky.
To máš naprostou pravdu. O tom není žádná diskuse.

Jak tedy cítíš tu kapku keltské krve v nás?
Představ si, že by nebylo pivo. Tak to by byla hrůza. A stejná hrůza by byla, kdyby nebylo tý kapky keltský krve. Neumím si to vysvětlit. Ať jsem přijel kamkoli - do Německa, do jižní Francie, tak se cítím jako cizinec. Ale v Irsku, Wallesu, Skotsku cejtím jakýsi... Nevím co to je, ale je to tam.

Když se bráníš označení keltská hudba, jak bys tedy charakterizoval Kukulín?
Já nevím. Dudácká muzika. Ale něco tam podobnýho s Irama je. Já si to neumím vysvětlit. Oni nám píšou na plakáty Celtic music a tak. Já to beru jako termínus technikus, ale radost z toho nemám.

Jaká to je muzika? Jako když čtu Tolkiena a zavrtám se do toho děje - tak takovou píšu muziku. Byl Bilbo nebo dokonce Tolkien Kelt? Nebyl, byl to oxfordskej profesor starejch jazyků. Je ale pravda, že já tíhnu spíš k folklorům severozápadu než třeba k latinské Americe.

Mají s tvou muzikou něco společného Otvovice?
Naprosto ne, sem jsme se v roce 1982 přestěhovali náhodou, protože jsme zde koupili barák. Na druhý straně je pravda, že v Praze už bych žít nemohl, já jsem tam za dva dny nervózní. Tady je klid.

A plány do budoucna?
Myslím, že tak jednou za rok a půl bych mohl vydat desku. Rád bych dělal muziku k dobrejm filmům a divadlům. No a tak čtyřikrát pětkrát měsíčně koncert. To jsou takový tři pilíře, na kterejch bych rád stavěl.

Ale ono den je krátkej, rok je krátkej a život je taky krátkej.

A jak ty sám se staráš o svou popularitu? Jde ti o ni?
No, mně těší, když o mně dobře napíšou, když mně někdo pochválí. Koho by to netěšilo? Ale na druhé straně být tak populární jako třeba Hůlka, aby se za mnou otáčeli, jakmile někam přijdu a psali o všem, co jsem kdy udělal, to bych nechtěl. A myslím si, že pokud se člověk snaží, aby jeho muzika byla populární, stane se mu snadno, že začne být povrchní, mělká...

Myslíš si, že česká muzika přežije globalizaci světa?
Která česká muzika? Česká interpretace rocková nebo folková nebo co?

Ne. Česky můžu interpretovat třeba blues. Ale otázka zní, jestli existuje nějaká česká melodika či něco takového, a jestli to přežije. Já vím že to je komplikovný problém...
No je to komplikovaný. Já taky věřím, že česká melodika existuje. Já si myslím, že třeba i já ji ve svých věcech mám, i když ji roubuji na různý stromy. Mám třeba strašně rád Dvořáka, ostatně Nelahozeves je pár kilometrů, a když si vezmeš jeho Novosvětskou a další věci z Ameriky... to když slyším, tak ze mně kape volej! To je bigbít jako noha! A když si to poslechneš, tak tam to pentatonikou přímo hýří, a tu nenabyl v Nelahozevsi. Tu má asi od černochů, indiánů a irskejch přistěhovalců. Samosebou si ji vzal - a nemůžeš říct, že v tom zároveň nejsou český melodie. Tahleta fúze, rozumíš, to jsme mohli dát světu. A to je něco, co by člověk chtěl dělat.

Tak ať se daří. Ostatně těším se, až se letos na Zahradě setkám jak s Kukulínem, tak s Vláďou Mišíkem. Doufám, že si s ním zahraješ.
Proč ne? 30. dubna jsem hráli v Brně na Leitnerce s ním a Olinem a bylo to fajn.

Budu se těšit.

Jiří moravský Brabec

Poznámka: Článek je psán pro časopis Folk&Country, kde nyní zveřejňuji pod titulkem Kapka keltské hudby informace o kapelách a jednotlivcích řazených publikem do této škatulky.

ZPĚT na titulní stranu